zbyněk benýšek

akce

Vernisáž výstavy Pocta Mistru Ladovi
16. května 2019 18:00 – Libri Prohibiti, Praha 2, Senovážné náměstí 2



----------------------
Vernisáž výstavy Triptych ČEKÁRNA & nové obrazy
6. května 2014 19:00 – Galerie MONTMARTRE 2 /Knihovna Václava Havla, Praha 1, Řetězová 7
>> fotogalerie <<



Nezkrácený text rozhovoru proLidové noviny :

V Galerii Montmartre (Knihovně Václava Havla) vystavujete své nejnovější olejomalby, barové krajiny, ve kterých se odráží barevný svět neonů. Co Vás na tom světě fascinuje?

To vychází z mé laické – byť velmi úporné – potřeby zkoumat fenomén světla. Svatá H. na přelomu prvního tisíciletí napsala, že Bůh je světlo. Chápala to v intencích tehdejší teologické metafyziky. Ale co když světlo je Bůh? A tak zkoumám lesky a odlesky, neony (ty smutné stesky světla), svit svíček, žář televizních obrazovek, a občas při tom výzkumu použiju dávnou techniku šerosvitu... Fyzici zkoumají světlo ve svých pracovnách, já nejsem vědec, proto světlo pozoruju v krajinách barů a podobných prostorách.

Jako malíř, ale i básník a prozaik silně akcentujete svou přináležitost ke generaci 60. let.

Šedesátá léta považuji – a doufám, že dostatečně objektivně – za kreativní zázrak. Zároveň to byl celoplanetární pokus o vzpouru proti kupčíkům v chrámu. Bohužel vzpoura se nepovedla – kdysi dávno skončila s hřeby v dlaních – v 60. letech pak na pařížských barikádách, v srpnu s tanky v Praze, krvavou sobotou v Kalifornii a bůh ví kde všude... Nositelé vzpoury byli buď zabiti, nebo se upili, jiní odjeli do zátiší Nepálu a ostrovních komun, další bloudili světem a hledali střepy rozbitého džbánu a mnozí se děsivě přizpůsobili... Následná léta byla dialektickou odplatou, která kupodivu trvá dodnes a zdá se, že kulminuje. Snažil jsem se cestu této generace popsat v románu Loutky boží, který vydalo nakladatelství Galén.

Co bylo pro Vás v těch letech důležité? A máte nějaké malířské učitele?

Jako sedmnáctiletý student brněnské umprumky jsem navštívil výstavu současného českého umění v Moravské galerii, v malém sálu v horním patře visely obrazy Jiřího Načeradského a obraz Před popravou Rudolfa Němce. Oba jsem pak časem po pražských trasách poznal, a ti se stali (Načeradský malířsky, Němec obecněji umělecky) mými učiteli. A pak jsou tu učitelé jaksi mimo čas. Před léty jsem si prohlížel chrám na přídi ostrova v Benátkách. Chrám byl prázdný, já přelezl zlatavý provaz, prošel oratoř a malými dvířky vešel na chodbičku, kde nebylo nic, než oprýskané renesanční umývadlo a na stěně čtyři malá plátna potrétů evangelistů, malovaná spíš prstem či špachtlí než štětcem a naplněná až goghovskou tvrdohlavou naléhavostí. Z bočních dvířek se vynořil vousatý mnich a já se ho na obrazy zeptal. „To jsou poslední čtyři díla mistra Tiziana, tyto portréty kostelu věnoval a pak brzo umřel...“ Ten dobrý mnich si při tom umýval čisté ruce. A já viděl, že jsou umělci, kteří jsou schopni neustálého vývoje a nakonec se i popřít. Chtěl bych umět být jejich žákem.

Po podpisu Charty 77 jste v rámci akce StB Asanace odejel do vídeňského exilu.

Chartu jsem podepsal jako přirozené přitakání původním východiskům generace a upřímně (a jak naivně) se divil, jaktože ten text tenkrát nepodepsala generace celá. Nicméně dnes nad tím mudrovat, připomínat tehdejší souboje (které občas mají švejkovské parametry), pateticky vzpomínat na ormiky a disidentskou konspiraci je s trochou nadsázky stejně mimo mísu, jako v čase heidrychiády žvanit o odboji proti Habsburkům... Žijem v divných časech 25 let po sametové revoluci a já si vzpomínám, jak když vydával Jan Pelc román „A bude hůř“ (a já mu dělal obálku), seděli jsme v nějaké evropské hospodě a já říkal: „Nebude Honzo hůř, může být už jenom líp...“ Pelc se jemně zakřenil a upil piva. Obávám se, že jsem neměl pravdu. Je hůř! Nejenom v umělecké zóně, té to paradoxně zas až tak nevadí – jak konstatoval klasik: umění vzkvétá v dobách nejzkaženějších – ale vše prorůstající a dřív nevídaná relativizace hodnotových měřítek, absence hiearchie kvalit čehokoliv a dokonce nevíra v to, že tato měřítka vůbec existují, tlačí společnost k průměru a jediným viditelným měřítkem je jakási celebritková úspěšnost a stav konta. Ale když jeden řekne, že dvě a dvě jsou čtyři a druhý, že dvě a dvě je pět, tak to přece není věc svobodných názorů, ale výrok jednoho z těch dvou je přinejmenším méně kvalitní. A to musí rozsoudit kritická obec. A já se obávám, že kritičnost a kritika se dnes podobá spíš padlému andělu... Komu vlastně tento stav konvenuje a kdo si ho v posledním dvacetiletí ušil na míru?

Exilová česká literatura měla oproti výtvarné tvorbě skrze jazyk užší vztah k domovu. Ve Vídni existoval silný okruh českých výtvarníků – Olaf Hanel, Jan Šafránek, Petr Kouba, Otakar Slavík, Eugen Brikcius. Spojovalo Vás něco?

Škatulkovat umělce podle občanských postojů nebo podle toho, kde se z různých důvodů ocitli, není dobré. Buď je to v autorovi jako v koze a pak je relativně jedno, sedí-li U Tygra (jako Hrabal), v base (jako Jirous), nebo v exilu (jako Diviš, Kryl, Škvorecký či Kolář) atd. O Šímovi, Zrzavém či Toyen se také nemluví jako o emigrantech. Důležité je tvořit dobré dílo. A nebo to v autorovi, jako v té koze, není a může se rozkrájet a je mu jeho postoj – slušně odvážný, nebo loyajální ke lži – prd platný. Občanské postoje jsou v umělecké tvorbě druhé housle. (I když vím, že etické selhání u citlivějších autorů vedlo k jejich tvůrčímu kolapsu – u těch míň vnímavých to nevedlo k ničemu, pouze k smutnému byznysu). My, co jsme na začátku osmdesátých let odjeli, jsme se většinou už z Prahy znali, pouze jsme se odsunuli na několik let z dosahu StB a pokračovali v tom, co jsme (s tou kozou v sobě) provozovali v Praze – tedy psali, malovali a v hostincích Evropy o tom mudrovali.

Zároveň jste vydával uměleckou revue Paternoster,  ve které jste spolupracoval s českým samizdatem, informoval o československém kulturním dění. Co pro Vás znamenal tento kontakt, toto starání se o český domov?

Paternoster  bylo trochu moje dítě, vzniklo u gumpoldkirchenského vína na malebné vesnické zahrádce, mezi oleandry rozkládal rukama poetický Eugen Brikcius a po stole poskakovali albínští vrabci. Později se nám s Jiřím Němcem podařilo propojit vídeňskou redakci s lidma v Praze – v roce 1986 vstoupili do redakce Václav Havel a Ivan Jirous – což bylo do jisté míry symbolické ale v dobových souvislostech důležité. Ale především Paternoster  fungoval jako převodná páka mezi tím, co se s riziky vydávalo v Praze (či jinde) a mezi překladateli a bohemistikami ve svobodném světě. Tak to bylo, ale to už je setsakra uzavřená kapitola, skrytá v krabicích Památníku národního písemnictví...

V souvislosti s Vaší malířskou tvorbou se často mluvlo o hyperrealismu. Souhlasil byste s tím?

Spíš ne... Hyperrealismus byla krátká a slepá ulička v časech pop-artu a Nové figurace. V učebních letech jsem cítil úžas z fotografičnosti, chápal jsem to jako absolutní zpředmětnění a zkonkrétnění jevu, otisk jevu bez katarze, významu a obsahu. Jevu, který takto přenesený na plátno se vyvaruje omylů – tedy omylů estetických i obsahových. Velice rychle mne to přešlo, chybělo mi zobecnění a vadilo mi být nekomentujícím otrokem fotografie. Nakonec jsem našel jakýs takýs kompromis a propojil estetiku fotografičnosti s mýty o životě a viděl, že to funguje. Jako bych stál na obou nohách. V této souvislosti bych si dovolil postesknout, že současní lvi malířských salonů a tygři provozu, dychtivě listující v katalozích trendů a tendencí mají z vůně života a smradu člověka strach jak upír z česneku...

Ve Vašich malbách je přítomný zájem o kvantovou fyziku, astrofyzikální jevy, pracujete s mikrofotografií. Jak jste se k tomu dostal?

Je to asi takový vztah, jako Alberta Einsteina k houslím, nebo Charlie Chaplina k Schopenhauerovi. Mnoha jevům z této oblasti nemůžu rozumět, ale můžou mě fascinovat a někdy i děsit. A být z nějakého jevu zděšen je dobrý stimul pro tvoření. V jistém smyslu je děs Múzou. Ale pokud si – alespoň v metafyzických konturách – uvědomíte vztažnost mezi mikrokosmem a velkým vesmírem, tak se vám snad podaří nepodléhat dobové zblblosti a prožít hezké chvilky s částečně pochopeným jsoucnem...

zpět na hlavní stránku