zbyněk benýšek

písně

Dědeček Zbyňka Benýška byl profesionální kapelník a dirigent, otec jazzman a hudební klaun. ZB v patnácti letech, spolu s Bobem Krčilem, založil bigbeatovou skupinu The Rings, pro kterou začal skládat písně. Později s Krčilem působili jako folkové duo. Po odjezdu Boba Krčila do exilu hrál ZB sám a složil kolem 150 písní. /viz výběr textů z let 1965 - 2006/. V roce 1980 nahrál řadu písní v domácím studiu spolu s Emilem Pospíšilem /kytary, sitar/, v osmdesátých letech natočil čtyřicet písní ve studiu Svobodné Evropy v Mnichově v hudební režii Karla Kryla /část originálních nahrávek je uložena v Libri Prohibiti/. V roce 1985 pořádal /spolu s Čárlím Soukupem/ celosvětové setkání českých písničkářů a undergroundových kapel v Alsasku. Zhudebnil starofrancouzskou báj Aucassin a Nicoletta , řadu písní staré Francie, na 20 básní Františka Gellnera a několik textů Jiřího Wolkera

SVĚTLO, PAPRSEK, TŘPYT /PÍSŇOVÉ TEXTY/
Vyšlo v roce 2009 v nakladatelství GALÉN – redakce Lubomír Houdek a Jan Šulc – možno objednat
Součástí knižního vydání je CD - 17 písní (hudba, texty, zpěv a akustická kytara ZB, elektr. kytara a harmonika Vladimír Merta, violoncello Josef Klíč, fender a sitár Emil Pospíšil)

+ barevné reprodukce obrazů a rozsáhlejší životopisná Koláž  /recenze 1,/  /2,/  /3/  /4/

Obsah:   Mao que viva • Na Ferlinghettiho téma • V bufetu u hovězí polívky • Budem si hrát... • Šáh´ jsem si... • Nádražní hospoda • Na co lidé věří • Giotto a duše (podle Vrchlického) • Proč • Křišťálové brýle • Tvá duše • Bohyně maloměsta • Co nás čeká • Skepse • Protestsong • Labyrint • Ranní sen • Podzim • Příliš pozdě • Den za dnem... • Lítost, marnost, prach a popel, láska, radost • Černý dům • Geometrická píseň o stromech • Po poslední vlně • Po poslední vlně II. - Jitro kouzelníků • Cesta vlakem • Bílý pelikán • Uspávanka studenta dvacátého století • Květnová noc • Popěvek • Blues 17. prosince • Noční popěvek • Pokora • Uviděl jsem • Procházka po lese • Pocta F. M. D. • Roztály sněhy • Delfíne, delfíne... • Profesionální matka • Přes kopírák • Rokokový ples • Pár kroků od rohu • Cestovní • Sociolog • Usínání • Vyhaslé oči na spocené tváři • Dvě věty (Farářka) • Smutný piják a hudební společnost • Šálek čaje pod obrazem oceánu • Samec • Světlo, paprsek, třpyt • Reportáž z české revoluce • Setkání • Píseň 1977 • Té flétny bylo škoda • Mrzák S. • Poezie • Píseň přibitého klauna • Na Karlově náměstí • Otázka • Rakouský obrázek • Kachní prsíčka na víně • Vídeňské blues • Mnichov 1988Noční rozhovor


BLUES ZA DÍVČÍ DUŠI
Vyšlo letos v nakladatelství GALÉN – redakce Jan Šulc, obálka a grafická úprava Zbyněk Benýšek – možno objednat
Kniha „Blues za dívčí duši“ představuje čtenářům podstatný výbor z díla Miroslava Kubese *1952,
básníka, písničkáře a zakládajícího herce Hanáckého divadla, který tragicky zahynul v roce 1975.
Kubesovy básně představují důležitou a i dnes oslovující českou verzi beatnické poezie.
Součástí knihy je zasvěcený doslov Zbyňka Benýška a DVD s ukázkami z Kubesových hereckých rolí,
písničkářské tvorby a řadou archivních fotografií.


zpět na hlavní stránku










Nádražní hospoda
/S Bobem Krčilem/

Vzali jsme fotografický aparát
a jeli daleko vlakem.
Vystoupíme a vidíme akorát –
– na nádraží pije se celý den

Ajzboňáci, dělníci i inteligence
pijí teplé pivo od mýdla
míhá se tu stín šedé eminence,
ve špinavé ruce blýská se kudla

Dali jsme si knedlíky se zelím,
malou zelenou a dvě piva,
přítel šel koupit vzácné fíky,
když jsme snědli okoralé knedlíky,
rozpočítali ententýky
a na koho to slovo padlo
musel nésti foťák.

Pak vyšli jsme ze žlutého nádraží,
v cizím městě se dívali po výlohách –
– za týden vláda opět něco zdraží,
víme, žijem v těžkých dobách...
1968


Křišťálové brýle

Dívej se na svět přes křišťálové brýle
a sám buď průhledný jako vzduch kolem nás,
prožívej s radostí všechny své chvíle,
které ti život přichystá.

Skloň se před průzračnou studánkou, kde vidíš na dno,
však nepřemýšlej o věcech, co na dně vidíš,
buď sám, ale vždycky buď také se všemi,
cákej studenou vodu v zimě na zmrzlý sníh.

Líbej kameny, čas, holky a pití,
líbej stroje, stromy, děti, vzduch a žití,
netvoř barvu, dívej se do vzduchu a do slunce –
– ať to je vůle tvá...

Dívej se na svět přes křišťálové brýle,
když nechceš černou, netvoř ani bílou,
sedni na pařez, pozoruj mravenčí horu,
ideální podmínky jsou podmínky nicoty.

Chtějí, abys byl hřebíkem, nech se klidně zatlouct,
poznávej minulé, tak poznáš i budoucí,
dívej se na svět přes křišťálové brýle,
cestuj uvnitř atomu a mysli na nekonečno.

Naslouchej hluku, uvnitř absolutní ticho,
znásilni čas, ten k šílenství nás nutí,
stvoř z něj ohňostroj vteřin, dnů a staletí
a přesvědči vývoj o jeho hrozné vině.

Skloň se před duchem a zruš hiearchie hodnot,
věz, že pes je pes a myšlenka je myšlenka,
dívej se na svět přes křišťálové brýle –
– ať to je vůle tvá...
1969


Procházka po lese

Procházka po lese
s bosýma nohama,
jen blázni, ti mohou si hrát.
Píšťalku dřevěnou,
z vrby udělanou,
koho zde můžeš mít rád.

Krásu Bůh nevidí,
modlitby nevyslyší,
jen varhany ať hrají dál.
Války nepřestanou,
neskončí a nezačnou,
ať je tu či není král.

Člověk ten netvořil,
ať bohatl či živořil,
stojí a marně hledá.
Obrázky z čítanek,
slova dětských říkanek,
dítě ti kuličku nedá.

Procházka po lese
s bosýma nohama,
přejme bláznům jejich štěstí.
Přejme dětem jejich hry
na vojáky a doktory,
nechytejme vítr, ať letí kolem nás.

Postůjme bez vzpomínek
tatínků a maminek,
v moři je sucho a v poušti teče voda.
Chceš mít svoje království,
nebudeš v něm mít, co budeš chtít,
mám chuť na citron, to žádost tě popadá.

Procházka po lese,
s bosýma nohama,
jede tramvaj, padá strom, i to je hudba.
Na kříži visí lidství,
prokleté dědictví,
vytřeštěné oči, mozek a temná chodba,
bláznův mozek, papír, napsaná báseň,
z okna vidím oběšenou smrt...
1970


Sociolog

S naplněným břichem
a s knírem jak Salvátor Dali,
klátivým krokem,
a s věčně smutným úsměvem,
s myšlenkou na společnost a dějiny
se prochází po hlavním městě Praze
smutný student sociálních věd.

Před spaním se obírá
představou o uchopení moci
a miluje se s přehledem
posledních zpráv.
Sám a o samotě
prospává své noci,
ve snu ho straší
Deklarace lidských práv.
Ach, smutný student sociálních věd.

První semestr vesničan a čtenář Ladislava Klímy.
Druhý semestr milovník umění beatnik a adamita.
Třetí semestr osamělý komunard, a vousatý spasitel.
Čtvrtý semestr sní o krutostech s důtkami v rukou...
Pátý semestr zaměstnán v nebi s dovolenou v pekle.
Šestý semestr usměvaný se zlatým bleskem v očích.
Sedmý semestr ošuntělý bufeťák, renegát a demokrat.
Osmý semestr marxista a žoviální pijan.
Devátý semestr čtenář inzerátů.
Desátý semestr spalovač mrtvol...

S naplněným břichem
a s knírem jak Salvátor Dali,
klátivým krokem,
a s věčně smutným úsměvem,
se prochází po hlavním městě Praze
smutný student sociálních věd.
1972


Světlo, paprsek, třpyt

„Tam tudy!“ vykřiklo světlo
a podívalo se nahoru-dolů.
„Kudy?“ optal se paprsek
držíc se pevně světla.
„Tam tudy!“ podruhé ukázalo světlo
směrem nahoru a dolů.
„Ach kudy?“ vykřikl s pláčem v hlase paprsek
a pozoroval kulatou tmu kolem.
„Tam tudy!“ tiše šeptlo světlo,
jemně nakoplo paprsek
a ten chtíc nechtíc se rozletěl
„Ke třpytu, ty blázne!“
se smíchem v hlase řeklo světlo
a počkalo, až samo zhasne…
1974


Setkání

V krbu bude praskat dříví,
ty budeš loupat mandarinku,
ubalíš dlouhé cigáro
a jemně zakloníš hlavu jako já…
Otevřeš láhev koňaku
a zahledíš se do ohně,
pak na kytaru zahraješ
pár starých, dobrých tónů jako já…

Já budu sedět u piva
a hladit dlaní účtenku,
v rohu bude tančit fízl v penzi
a trpět samomluvou - jako já...

V krbu bude teple praskat dříví,
ty budeš loupat mandarinku,
hudba tě jemně pohladí
a budeš hlídat čas jako já…
Nakoukneš se do románku,
co jsem ti tajně poslal,
usměješ se obrátíš stránku
a uvěříš že jsem lhal, já lhal…

Pak u tebe odbije půlnoc,
vstaneš a vyjdeš ven,
zaslechneš křupat sníh
a na nebi zahlédneš hvězdy, jako já…
Uděláš kouli ze sněhu
a potěžkáš ji v dlani,
pak zavřeš oči, kouli hodíš do tmy
kouli hodíš k nebi, jako já...

Hvězdy přenesou tvůj obraz
přes moře a lesy,
budu tě vidět po letech,
tak jako ty uvidíš mne.

A až hvězdy začnou blednout,
sednem si spolu k ohni,
ubalíš dlouhé cigáro
a jako tenkrát šlukneš první.
Projdem se spolu po kládách,
kousíček za nádražím,
a v bunkru pro milence
si zahrajem pár starých dobrých tónů...

Pak naše placky ze sněhu
dopadnou na zem z betonu
a rozprsknou se jako
dvě mladé medůzy…

V krbu bude praskat dříví,
ty budeš loupat mandarinku,
já navštívím Demínku
a budu hladit účtenku...
1976


Poezie

Přilétlas jednou
a sedla sis na rameno,
převlečená za noční můru.
Ráno jsi byla
v divadelním kostýmu,
v převleku motýlka otakárka
a motýla paví oko.
Šlapali jsme za tebou k hospodě na kopci,
my mladí, tenkrát plaví chlapci,
a lhali tak pravdivě, že se i noviny červenaly.

Tak kdepak jsi byla
a kde jseš teď poezie?
- Jsem ve špinavých ponožkách
u kamaráda na pavlači,
nejradši piju pivo, večeřím párek
a píšu při tom básně,
když okradu vojáka o pětku,
je mě při tom slastně.-
Jsi dárek, dar, který jsem si přál
a přitom řval: Poezie ticho!!!

Zkus sedět nahá,
ve vinárně a bez povšimnutí –
– my vyšinutí budem uřezávat konce tvé kytice,
aby ti vydržela do rána.
Jsi nahá a opálená ďáblice,
která dovedeš ztratit hodinky.
Tak kdepak jsi byla
a kde jseš teť poezie?
Kopnu tě s radostí strupatého mučitele
a vím předem, že vydržíš i tu nejhorší bolest.
Nenapadne tě skočit přes palubu,
a zatímco básníky mlátí policajti přes hubu
a kopou je do břicha, to se ti dýchá,
násilí jsou tvoje vitamíny,
násilí je tvoje hnojivo.

Ale jseš solí i cukrem,
i když tlačíš na rameni,
a nic se nezmění,
jestliže se ráno
proměníš v motýlky…
1978


Mnichov 1988

Šli jsme spolu opilí nocí,
ramena bílá ode zdí domů,
mluvil o snech, jež si lidé nesdělují,
a oba jsme dobře slyšeli,
jak se den začíná chechtat noci
a jak se škubavě souká z její moci
jako by se tříštila nádoba času
a já tomu nerozuměl
jenom zíral na tu krásu…

Šli jsme spolu opilí nocí,
ramena bílá ode zdí domů,
a každá sněhová vločka bolela
jak slza bohyně smutku,
nahoře u nebe v podkroví
se chystali k láskyplnému skutku,
a kdo ví nebyl-li Štědrý den,
on dostal chuť na vánoční cukroví,
v podkroví u nebe se chystali
rozmetat amfóru času,
a já tomu nerozuměl
jenom zíral na tu krásu…

Šli jsme spolu opilí nocí,
ramena bílá ode zdí domů,
sázeli se kdy budeme moci
odjet zpátky domů.
Ve skle se mihl odlesk
jako by umřela stříbrná liška,
on vzpoměl na vinárnu U šupů
a na teskného pana Víška,
přestávalo sněžit,
jako když umlká válka,
měsíc se kýval z mraků
jako pingpongová pálka,
a my jsme šli opilí nocí
a smáli se všemu tomu děsu,
v podkroví se chystali
na chvíli ukrást prostor jeho času,
a já tomu nerozuměl,
jenom zíral na tu krásu…
1988


Noční rozhovor

Zdá se to být boží plán,
satan opět staví klan –
– svíčka k ránu dohoří,
dobro se zlem hovoří...

     Jako by se cosi chystalo,
     jakoby z jeskyní šlehaly plameny,
     jakoby Lucifer zkoumal jídelní lístek,
     jakoby pročítal beránčí menu.

         Mezi liliemi a nádražím
         zelený neonek mlhu proráží,
             v podzemí kočí práská bičem –
             – a tvé černé oči mlčí o ničem...

...a čas se vleče, je to tajemné... –
– popraví jednou tebe nebo mne
– svíčka ráno dohoří,
dobro se zlem hovoří...

     Už dlouho žijem v nudném míru,
     vím, z kanálů je cítit síru,
     nesměj se, pod drnem si leštím kvér,
     vím, můj anděl nad zemí ztrácí směr.

         Máš křídla běláska a nožky vážky,
         vím, bojím se bojím nové srážky,
             slyšíš, v podzemí kočí práská bičem,
             slyším, tvé lesklé oči mluví o ničem...

Zdá se to být boží plán,
satan opět staví klan –
– svíčka k ránu dohoří,
dobro se zlem hovoří...
2005


zpět na hlavní stránku