zbyněk benýšek

poezie

Cestička vyšlapaná  1972 /básnická skladba/
Karlovy Vary  1973 /básnická skladba – zápis (první vydání: sborník Co dům dal, Praha 1978)/
Přečtení Ranní hvězdy  1976, /básnická skladba/
Diagnóza a jiné básně  1998, /sbírka – TORST 1999/


 /recenze Tvar/
Odváté večírky
Nebezpečný otylec
Diagnóza
Kéž by bylo
Smáli jsme se tomu
V první hospodě
Počkejme  /Jiřímu Němcovi/

Sonety Platónské jeskyňky & jiné básně /sbírka – CHERM 2009/ možno objednat: zbenysek@upcmail.cz

                        Sbírka Sonety Platónské jeskyňky byla psána ve stejnojmenném žižkovském lokále,
                        který autor v letech 2001–05 provozoval a pořádal v něm autorská čtení.
                        Sbírka představuje básně formálně vytříbené, svou vážností polemizující
                        s tou částí současného poetického provozu, který sází na řečovost a rozvolněnost výpovědi.
                        V řadě z nich se autor vyrovnává se současným uměleckým akademismem, který zapomněl,
                        že umělecká zvěst není epigonským reagováním na dobové trendy a tendence či artistním poetizováním,
                        ale – jak píše autor v jedné z básní – trháním jater životu za živa...

*** /Ze stropu padal modrý les/
Mladičké oči odcházejí domů...
*** /O generační zvěsti.../
Stárnoucí poeta
*** /Goethe míní.../
Fanynce je zle!
*** /Odvěků vcházela.../


Zápisy  1966 – 1978 /sbírka – bibliofilské vydání EPJ 2005/ možno objednat: Lege Artis

/Vlak Brno - Prostějov/


V Budečský na zahrádce  vánoční tisk 2009 /sbírka – bibliofilské vydání EPJ 2009/ možno objednat: zbenysek@upcmail.cz
20 stran, číslované výtisky

/Proč vyřízli Brunovi jazyk/









Ze sbírky Diagnóza a jiné básně

Odváté večírky

Tichá rozcupaná vata
pluje nad krajem
jako šímovská oblaka -
- a svíčky, dávno pohaslí
svědci našich večírků
skomírají na opuštěných stolech
celého božího světa.

Několik kytarových sól zbylo
na potrhaném pásku SONETU DUO -
- jak ta šímovská vata
všechno ostatní odplulo.

V muzeu oprašují brky křídla -
- břicho nám při tom odulo
a duše malinko řídla.


Nebezpečný otylec

"Rozbiju jim hlavu na padrť,
milencům z Karlova náměstí!"
řve, podpatkem líbá drť,
kolemjdoucím hrozí pěstí.

Buňka nesnášící sebe
nic dobrého nevěstí!


Diagnóza

Ukápla zlatá slza
podobná bronzové kapce,
dívce se rozhrnul
tajemný plášť,
to zášť jí protrhla
sám obal srdce,
vytek z něj červený
ornament - plenárně
zasedá mozek
jak podrážděný
parlament.


Kéž by bylo

Kéž by bylo
v mé snivé moci
vsunout se uprostřed
londýnské noci
- jako nemluvně -
mezi Paula a Artura
a nedutat a hltat, co
před krkavým usnutím
si krákoravě sdělují,
oba v krpály obutí,
oba v kapse bůra -
- temnou cimrou kmitá,
mžiká rudá čára.

Básník je dnes
močící jezevčík
při úpatí Kilimandžára.


Smáli jsme se tomu

Smáli jsme se tomu velice,
jak letíme na kuličce
vystřelené v zenu
pánem bohem
z brokovnice.
Jako rozžhavené broky
letí splašené galaxie;
v pravém úhlu k nim
zpomaleně plachtí
z mdlého mramoru
vesmírná koroptev
a mává strunovými křídly -
- rozprsknuté broky letí,
aby se jednoho svatého dne
vnořily do srdce koroptve,
která se zbytečně chvěje,
jelikož střelec se nemýlí
a strefuje se do černého.

A my,
na molekule jednoho broku
sedíme u vína,
blábolíme o vesmíru
a bojujem až do konce
v bláhovém míru.

Střelec se nepatrně pousmívá


V první hospodě

V první hospodě
kde vysadil mě Kryl
skryl jsem se před světem
a pivo pil.

Potkal jsem tam
průsvitného anděla -
- a tak s ním teď sedím
v Anglické zahradě
pod Čínskou věží,
nový Paternoster
v báglu leží
/a Lence nejspíš
v duši sněží/
a čas běží
a čas běží.

Copak to se dělá?
Bodat do duše
průsvitného anděla?


Počkejme
/Jiřímu Němcovi/

Až se vrátí Halleyova kometa
bude už po nás dokonale veta,
nevejde do dějin světa
mnohá tvá blyštivá věta

však počkejme si až
přijde Mesiáš!




Ze sbírky Sonety Platónské jeskyně a jiné básně

*** /Ze stropu padal modrý les/

Ze stropu padal modrý les
napsal zblblý poetik na papír!
stejně tupý kritik poezie hles:
„Ten básník vyjádřil to, co je tu dnes,

jeho tvorba vychází ze surreálna,
je plná skutečně krásných obrazů –
– no prosím, kape modrý les...,
to je průnik surreálna do reálna!“

Tak si ladí v dis moll blbečkové klopy,
na hlavu jim kape přemodřelý les,
smutek nevědomí jim na lebku krápe...

Do jeskyně vchází skutečný básník,
k výčepu křikne: „Pivo!“ A opře se.
Dobře ty nešťastné duše chápe...


Mladičké oči odcházejí domů...

Opilé oči uprostřed sněhu
cvakají zubama – opouštějíc něhu.
Prý nad vším absolutní vládu mají –
– prý pojď blbečku, pojď, hají, hají...

Mají snad ty oči zradu na programu,
tancují si s tělem, uložené v rámu.
Prý nad vším absolutní vládu mají –
– prý pojď blbečku, pojď, hají, hají...

Mizí dávné oči má sněhem zaváté,
opilé šlapou nocí a nejistě těkají
už si pletou páté přes deváté

bojí se budoucích krutostí bachařů,
které je jistojistě jednou čekají,
až už opět nic nikomu nebude svaté...


*** /O generační zvěsti.../

O generační tvořivé zvěsti
referují poserové, co stávali za okny hospod –
– ustrašeně kulili těkavé oči ze tmy
a když vcházeli perlustranti,
mizeli za šedivým rohem,
blikavou dušičku na provázku...

Dávno je mrtev Jirka Kříž,
to pravé srdce brněnského podzemí,
bloudící v temném svetru
mezi černým nebem a bílým peklem.
Uprostřed sametového ateliéru
mu trčel z katafalku sádrový pyj,
jako směšný symbol chtivosti
a za ním definitivně konečná mříž.
Vidím ho šlapat pod noční lampou do kopce,
ruce vražené do kapes jak James Dean...


Stárnoucí poeta

V podzemní kavárně s výhledem na štrůdl
popíjí poetik dvě deci kabernetu –
– topil, hlídal, na poště tahal rudl,
teď před sebou laptop, nahlíží do internetu.

Opilec trčí bradu a zírá:
„Na Nobelovku vás ještě nenavrhli,
až napřesrok, to budete zmírat!“
Zvedl perleťový prst, k zemi klesla víčka:
„Ach, koberec do nebes, přesná časová míra...“ –
– na opuštěném stole dýmá zhaslá svíčka.


*** /Goethe míní.../

Goethe míní, že je nutné stranit, aby bylo možné tvořit –
– všichni co chcete prorvat panenskou blánu slávy,
straňte raději šibalství průměru!
(Jen ne probůh stavu nejvyšší Nuly!)
A pokud přece jenom budete chtít výš,
(a nejste v šťastném bodě Seržanta Pepře),
čekejte jen a jen řeholi samoty,
tu dráždivou děvku,
co hladí srdce post factum,
a to nejpozději, jak to jen jde!
Nic vám nepomůže,
             ani bulvár,
             ani Nobelova cena,
snad jenom vlažná voda indické řeky,
snad pohlazení milující ženy
a především láska k hořkému konci.

Naučte se milovat houbu s octem...


Fanynce je zle!

Opilý fagot poskakuje po stolech,
Fanynka jemně tančí kolem baru,
za ní vlaje jak závoj modrý kouř.
Zastaví u plakátu Teatru Novogo Fronta
a zkoprněle zírá. Ach, Fanynce je zle!

Pak do plakátu kopne, to když vzpomene
na varlatovou kýlu svého milence.
Nosí mu do nemocnice banány a džus,
v noci pak sní o nevěře s bývalým šéfem.
Levou ruku položí na pravé rameno,
to když magickým dámským smyslem vycítí,
že ji z koutu pozoruju. Ach, Fanynce je zle!

Jazykem se dotkne špičky nosu,
             je žena, tak neví,
že parketou nesmrtelnosti je absolutní pokora.
Proto hraje věčnou hru na dočasnou výhru!
Co jí zbývá? Ach, Fanynce je zle!


*** /Odvěků vcházela.../

Odvěků vcházela jak malé chmýří,
i dnes vešla s kopající nohou a oči roztěkala po lokále.
Tom Waits jí chraplavě pokynul,
řek´: „Tyto piruetní nožky můžou!“
Její duch, jak lívanec v troubě, kynul
         naprosto špatnou úvahou –
– to stvoření milovalo formální bouře:
         „To jsou razítka kvalit!“
         „Kouzli se způsoby!“
         „Posouvej umění dopředu!“
Odmlčela se – lekla se řeči – pak přeci:
         „Kam se serou na Duchampa Řeci!“
Je ochmýřená, v duši krach...
         „To je lepší lovit na Sibiři soby,
         a v Austrálii klokany a v Riu ženy!“
         „Kecáte dědo, to by obsah vyhrál nad formou!“
– vím, v jejím srdci – normou...
V očích má kuchyň a chtivost,
dobrá žena pro architekta kiosků –
– ten dlouhé hodiny vypráví Na růžku pinklovi,
jak primární je žlutý nátěr,
         lidé hned dostanou žízeň
         a stánek prosperuje –
A malé chmýří vypráví o Duchampovi.
         „Umění je překvapivá změna!“
Ale blbost:
         Umění je bolestné trhání jater
                 životu zaživa!



Ze sbírkyZápisy

/Vlak Brno - Prostějov/

Červené zábradlí mě přivedlo na druhé nástupiště,
proti mně scházel důstojně vzpřímený cestující
                 s kelímkem piva v ruce.
         Snažím se odkopávat noční můry,
                 Můry Totálních Krachů,
         zběsile mávám rukama kolem hlavy
         a odháním vlny, co na ni útočí –
         – třeští o zažloutlém odchodu chuti i víry...
Vlak se rozjel, jsem sám v nekuřáckém kupé
                 se smutným dopisem od mé lásky,
z okna vidím noc a blikající vrásky,
                 vryté do planety nenechavým lidstvem,
         nejmladší pokolení dělá planetu kluzkou,
blíží se máj a já, osamělá bytost v chladném kupé
                 se snažím pořád šprajcovat –
         – dřepící částečka zdánlivě neorganizovaného prachu,
         posazená za nehty, nebo snad ve zřítelnici
         velmi lehce determinovaného živočicha,
         kterého nazýváme my dětinští Bůh.
         Ještě nejsme schopni vidět jeho oči,
         ale září tam v nekonečnu...
         /Dejte uši k mraveništi a uslyšíte mravence
         modlit se k Lidstvu. Ach, a kolikrát se stalo,
         že mravenci v několika minutách snědli člověka,
         až zbyla bíle zářící, krásná kostra.
         A ten, jehož oči neumíme vidět,
         se modlí také! A já, dřepící částečka
         ho prosím o revoluci.../ –

Vlak supí kolem neonových světel,
zběsile se snaží vyťukávat rytmy těchto dnů,
je starý, starý, starý a nic už mi nepoví...
         Chtěl bych jet také z Kjóta do Tokia,
         s kosmonauty letět na Měsíc,
                 tam si sednout na schůdky modulu
                         a zapisovat básně, 384 700 km od Země.
         Snést se výletní lodí do mikrokosmu částic.
         Procházet se příčkami kyseliny DNK.
         S ušatými jadernými fyziky
                 si zapisovat tiché hovory
                         o fyzice atomového jádra.
         A znovu se vyvíjet, cítit se chaluhou, prvokem,
                 šimpanzem, Adamem, Ježíšem...
                  Poletovat vlajícím vesmírem při intoxikacích LSD.
                          novou krásu Mugova syntezátoru.
         Se zeleněstříbrnými Golémy přitahovat planety
                          S neskonale bohatými, šedými eminencemi hrát šachy,
                 s kryptokraty, krásnými jako pelikáni.
         A s vámi, do morku kostí chudými
                 se v křečích pod mosty vysmívat Bohu,
                         výsledkům divize a svým krachům.
         A s vámi, co se zjevíte mohutnou rychlostí,
                 abyste nám pověděli, jak se bezbolestně houpat
                                         mezi + & -,
                 abyste fingovali útok a tím zachránili národy...
Na okně jsou shluky špíny
a za nimi úžasně plastický obraz
         detailu planety Země...
/6. 4. 1973/

Ze sbírkyV Budečský na zahrádce

/Proč vyřízli Brunovi jazyk/

Pábení byl jeho největší hřích,
inkvizitor po pečené kachně říh,
žena vyšetřujícího soudce se ptá:
„Co máš muži dnes na práci?“
a on: „Jakéhosi Giordana Bruna,
prý hvězdy jsou jen další slunce...“
„A kde je pak nebe, můj milovaný?“
„No právě, kde je...“
A voyeur se směje
tři víly tančí tanec života,
z nebes leje déšť...
Kat jde ráno pro Brunův jazyk –
– po včerejší pitce má odulé tváře.
V kapse zvýšený honorář –
– koupí si za něj zakázané snáře...

zpět na hlavní stránku