Zbyněk Benýšek

        Umělecký vývoj Zbyňka Benýška sleduji už dobré dvě dekády: napsal jsem o něm půl tuctu esejů, zahájil neméně jeho výstav a vůbec s ním spolupracoval umělecky, redakčně i jinak. Svou odbornou pozorností, do níž lze zahrnout i tento článek, mu vlastně splácím dluh. Nebýt jeho laskavého, avšak důrazného ponoukání, nevydal bych hned dvě ze svých knih, a to z toho prostého důvodu, že bych je nikdy nenapsal. Zejména počátkem osmdesátých let, kdy pod jeho vedením začala vycházet umělecko–kritická revue Paternoster, mě Benýšek v roli neúprosného šéfredaktora vytrvale „inspiroval“ k sepisování věcí, jež bych jinak odbyl vydařenými, ale prchavými bonmoty. Že se kunsthistorická tvorba, k níž mě přinutil, může obrátit proti němu samému, s tím její inspirátor nepočítal.
        Čtenář brzy vytuší, že Zbyněk Benýšek se do mých kunsthistorických pohádek, jež vyšly pod názvem Vyložení umělci a jsou vlastně jakýmsi mým branžovním krédem, dostal trochu jinak než příslovečný Pilát. On totiž do pohádky patří. A nejen do té, jež je věnována jemu. Ostatně ani ten nejrigiróznější kunsthistorik by si netroufl popřít vyloženě pohádkové motivy, na něž Benýškův umělecký život není zrovna skoupý. Vzhledem k tomu, že bez bedlivého uvážení těchto prvků není možné odpovědně přistoupit k pokusu o umělcovo vyložení, dovolím si upozornit aspoň na ty nejfrapantnější.
        Půdorysnou osou Benýškova příběhu je Pařížská třída, po níž se prochází národní malíř Josef Mánes, jak jej v nadživotní velikosti vyvedl neméně národní malíř Mikoláš Aleš. Mánes jde se svíčkou v ruce, neboť v nefalšovaném diogenovském stylu hledá člověka. V mé benýškovské pohádce Pictorem quaero, jak sám název nasvědčuje, se spíš jedná o hledání malíře. Rozumí se samo sebou, že nikoli lecjakého. Benýšek trvá na tom, že eventuální nalezenec nesmí být zařaditelný do úpadkové množiny bezprizorních epigonů, eklektiků a kýčařů. Tedy těch, kdo zamořili tvůrčí terén natolik, že na skutečné originály by bylo třeba si posvítit přinejmenším magickou lampou.
        Benýšek každopádně přebírá mánesovskoalšovskou štafetu, při čemž resumé svých úvah o původnosti umění verbalizuje mimo jiné takto:
        Se současným českým výtvarným uměním mám pořád jakési problémy. Samozřejmě, že tu vznikají díla navýsost autentická, plná nových barevných, tvarových a materiálových propojenin a sloučenin – a právě tyto objevené novotvary, odvozené z kreativního pozorování současného světa jsou důkazným razítkem skutečné tvorby – ale většinou se setkávám s povrchními variacemi na dávno objevená témata, s bezkrevnými formalistními modifikacemi galeristických trendů a salonních tendencí, dodatečně podepřené teoretickými konstrukcemi. /Český rozhlas, květen 1994/
        Výše uvedenou filipiku by si Zbyněk Benýšek mohl těžko dovolit, kdyby se v jeho příběhu nevyskytovaly další dva do nebe volající pohádkové motivy, z nichž jeden každý by stačil na samostatnou kapitolu. První je v jádře mykologický a mohl by se jmenovat „Jak šel Z. B. do lesa na lysohlávku”. Sluší se poznamenat, že náš hrdina chodil na houby zásadně do českého lesa, tedy ještě před tím, než až po uši zapadl do vídeňského kabinetu meteorologické hrůzy. Leč nepředbíhejme a setrvejme ještě chvíli v selankové krajině české s labyrintem lysohlávkových nalezišť.
        Jedině psychedeličnost houbového opojení nám pomůže vyznat se v morbidně „rozsvětleném“ světě šašků, polapených mezi civilizačními aparáty. Benýšek by to nenamaloval, kdyby se nenapral lysohlávkou, byť zde šlo o konzum spíše imaginární. Strašáku uměleckého stárnutí se pak mladý malíř vyhnul skoro baťovskou výpravou, neboť nechtěl uslyšet kroky úspěšnějších mladých mužů, kteří, jak pravil Petr Safíře, „vynesli tvého muže a vynesou i tebe”.
        A vskutku byla mladomužská košile bližší než z ostudy kabát, když Benýšek zaměnil houbičkové háje za vyvolený rajón fénových rejdů. Místo mykologické mapy české přichází ke slovu meteorologický fenomén rakouský. Ze simulujícího mykofága se stává autentický mučedník třeštícího tlaku.
        Už v Čechách šlo díky naznačenému lysohlávkovému schématu o originál sui generis /takový by měl být ostatně každý/ a už tehdy bylo patrné, že proti takovému ostnu se bude staromódní kritice jen těžko kopat. Teď nám ovšem z naší pohádky vystrkuje metodicky cenné růžky další dramatická kapitolka. Je to ta slíbená meteorologická a mohla by mít téměř svatojiřský název: „Jak Z. B. přemohl zlý fén”. Proti takovým růžkům se bude kopat ještě hůř.
        Úvodem je třeba vyložit sám fén.
        Působí prý nejvehementněji ještě před svým příchodem, kdy shůry tlačí na spodní vrstvu studeného vzduchu a vyvolává zde takové tlakové poruchy, že se pak fatamorganicky odkrývají panoptikální malířské jevy. Pro účastníky těchto jevů není ovšem jejich fénový původce polehčující okolností. Ano pro ztrémovaného operatéra, který vypouští z pacienta černou duši, ani pro klaunovského šoféra červeného bouráku, z jehož okrajů co chvíli vyšlehnou oranžové protuberance proti fialovému nebi, jemuž dominuje neúprosná černá díra, ani pro ornitofobické vystrašence, které ohrožuje rozhecované mediální flamengo, ani pro mykofilního básníka Fandu Pánka, jemuž se před nezatlačené oči zatoulala zvětšená mikroryba... /Vyložení umělci, Praha 1991, str. 40-42/
        To jsem napsal před víc jak tuctem let a ještě dodal: Benýšek odejel do Vídně, aby tam...Velmi moudře jsem ponechal větu otevřenou. Teď už vím, co jsem tušil, a do kunsthistorického klišé dopisuji: ...aby tam nezůstal. Vrátil se do Prahy, ale nikoli proto, aby utekl fénu. Ostatně by to ani neměl zapotřebí. Dnes už můžeme prozradit, že fén — tedy padavý alpský vítr — lze přirovnat k vyplazenému jazyku, jenž bezprostředně ohrožuje proslulá fénová města Innsbruck či Mnichov, avšak k okraji Vídně se tento – podle definice – svislý vítr dostává až do svého definitivního ochabnutí vodorovně. Do Prahy si pak Benýšek přinesl už umělecky přemožený fén s sebou.
        Má to řadu výhod. Mimo jiné si tím zakládá na umělecký happyend. Vcelku virtuózně teď může vyjít z Pařížské třídy, aby ukončil nekonečné hledání malíře nalezením sebe sama. Tím se potvrzuje, co téměř věštecky předpokládal už v raných dobách Paternosteru: předcházející radostné útrapy mohla přežít jen ta nejsilnější témata. Není třeba napovídat moudrému, že taková mohou být jedině Boží. Na vysvětlenou dodávám, že formou nápovědy je v Benýškovi napomohl rozvinout velký filozofický suflér Jiří Němec. Stalo se to v zahradní restauraci uprostřed vídeňského Karlova náměstí. Benýšek tuto ustavující událost absolvoval bravurně, jako by nešlo o nic jiného než o impulz, probouzející k životu právě to, co v něm aktivně dřímalo. Úspěchu nápovědné seance napomohla i situační konstelace, nápadně připomínající staré dobré gumpoldskirchenské schéma. V tamnější oleandrové zahradní besídce, obletován albínskými vrabci, totiž Benýšek přišel na název a poslání Paternosteru. Měl jsem tehdy tu čest dělat zrodu časopisecké ideje jakousi stolovou stafáž.
        Nicméně se vraťme k nápovědní budce, této vylepšené variantě vinařské besídky, v níž navádí Jiří Němec svého „sokratovského otroka” tak dlouho, až se svět oběma vyjeví jako vyčerpávající množina božích skic. Prozřelý Benýšek dopije víno a neprodleně načíná novou fázi své tvorby, aniž by ovšem bylo třeba změnit jedinou čárku v jeho výkladu.
        Než vysvětlíme, proč a jak je Zbyněk Benýšek vyložený, připomeňme pouze jako pars pro toto jeho "Rozhovor dvou božích témat", z nichž jedno v roli poťouchlého Platona ukazuje nahoru, kde visí psychedelicky pojaté odposlouchávací zařízení, a druhé téma coby spolustolovník spíše aristotelského ražení se bije v prsa, neboť si zřejmě myslí, že jde o úchylky registrující radar. Napětí kolem až chirurgicky sterilního stolu vůbec neumenšuje fakt, že opticky se tento vydařený pár jeví jako ryba a pták bez jakýchkoli nebeských atributů. Boží ucho pak jen samolibě naslouchá výpovědím, které těmto skicám v souladu s chtíčem stvořitele podvrhl osvícený umělec. Lze se divit, že teď bez božího tématu nedá Benýšek ani /uměleckou/ ránu?
        A nyní ke slíbenému výkladu Benýškovy vyloženosti, jež se jak známo datuje z doby před explicitní uměleckou exploatací božích témat.
        V předmluvě k mé knize Vyložení umělci, v níž je Benýšek jedním z nejvyloženějších, vykládá filozof Ivan Dubský trojmocnou hononymitu adjektiva vyložený takto: Jestliže hráč mariáše prohlásí, že má „vyloženýho betla”, pak odkryje, vyloží karty, aby se ukázalo, že tomu tak je. To za prvé. V jiném, nicméně obdobném smyslu, někdo řekne o druhém: „To je vyložený vůl”; také zde je věc očividná, na první pohled zřetelná. Brikciovi umělci jsou tedy umělci evidentní, jak už z bezprostředního náhledu je patrné. Evidentně zírané ovšem dostává výraz, řečeno s Edmundem Husserlem, neboť „evidence je v nejširším smyslu zkušenost, že něco je a je tak a tak...”, ale evidence současně znamená dostat duchovně něco v jeho samosti, „je samo uchopením něčeho, co je, a je tak a tak, a to v modu ›ono samo‹...” A tato evidence musí být udržena „fixováním ve výrazech”, musí se stát předmětem reflexe, zvážením jejího dosahu atd. Jestliže „v každodenním životě s jeho měnlivými a relativními účely vystačíme s relativními evidencemi” /Husserl/, pak ve styku s umělci, byť jen zatím takto „relativně” vyloženými, přistupuje ona třetí konotativní dimenze „dokonalé hononymity” adjektiva „vyložený”: umělci potřebují být vyloženi. /Vyložení umělci, str. XII/
        Troufám si tvrdit, že kdyby si Benýšek pořádně přečetl Vyložené umělce, nemusel čekat na nápovědu Jiřího Němce. Přesto nedošlo ke stagnaci. Boží témata si na svůj objev trpělivě počkala. A naše pohádka se vyhnula poněkud literárnímu zkratu.
        A propos pohádka. Na nabízející se otázku, kdo potřebuje pohádky, odpovídá Ivan Dubský titulem základního pojednání Bruno Bettelheima Kinder brauchen Märchen a dodává: Jestliže si položíme otázku: Co potřebují umělci? Odpověď je nasnadě: kunsthistorické pohádky! /Lessingův Moudrý Nathan: „Nicht die Kinder bloss speist man mit Märchen ab.”/
        Marie Langrová končí svou recenzi na Vyložené umělce /Tvar 31/1991/ takto: A čtenář navrácen k umění a k jeho, byť nekonvenčnímu výkladu, k jeho fixaci ve výrazech, trne: není vůbec sama evidence vyloženosti pastí na autora?
        Autor si naštěstí už dávno uvědomil rozsah Benýškovy rafinovanosti a tak vcelku nevzrušeně sleduje nechtěný posun otázky hloubavé recenzentky. Výkupným mu je vlastní happyend pohádky, jenž zřejmě nespočívá v tom, že zde excelují zvýrazněná boží témata, ale spíš v tom, že čtenář přestává trnout a sám si otázku po pasti bystře zodpoví.
© Eugen Brikcius  Praha 1999