Oprátka na klice

    Nakladatelství Galén vydalo román Loutky boží písničkáře, básníka, prozaika a malíře Zbyňka Benýška (1949), spjatého s opozičním kulturním děním před Listopadem 1989. Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, rozšiřoval její samizdatový zpravodaj Infoch, spolupracoval s písničkářským hnutím Šafrán, psal básně a prózu. V roce 1982 na nátlak StB emigroval do Vídně, kde založil a deset let redigoval uměleckou revue Paternoster a spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Do Prahy se natrvalo vrátil v roce 1992. Právě vydaný román je v podstatě Benýškovou autobiografií, cenným, autentickým svědectvím o generaci odkojené beatnickým hnutím, rokem 68 a tvrdou normalizací, dovedeným až do současnosti. Rozhodně by neměl v současné české literatuře – memoárové i románové – zapadnout. Slavnostně byl veřejnosti představen v Knihovně Václava Havla.
Divadelní noviny (hul)

Všichni jsme loutky boží…

    Při četbe rozsáhlého románu malíře, básníka, prozaika a písničkáře Zbyňka Benýška (1949) nazvaného Loutky boží  jsem naslouchal dvěma zcela odlišným vnitřním hlasům. Ten jeden mi našeptával, že už to všechno čtené odněkud znám. Ten druhý mě naopak presvědčoval, že i když to znám, je to v něčem – pokud se týče intenzity prožitku – nové. Abych vám své čtenárské rozštěpení vysvětlil…
    Loutky boží jsou románovou kronikou generace narozené na konci 40. let minulého století dotaženou až do dnešních dnů. Pro středomoraváky je mimo jiné zajímavá tím, že podstatná část děje se odehrává v menším městě, kterým jistě bude autorovo rodiště Prostějov. Hlavním hrdinou je Vilém, jehož dětství se odehrává v ozvěnách scenérií budovatelských padesátých let, dospívání a studentská léta pak prožívá v nadějeplných letech „demokratizace socialismu“, jež zakončí ruská okupace, čistky a hrdinův dobrovolný odchod ze školy. Normalizační éru prožívá coby máničkář a hudebník v okruhu undergroundu a pod kuratelou StB. Jejímu tlaku nakonec neodolá a vystěhuje se do zahraničí. Radostný polistopadový návrat nakonec střídá vystřízlivění z poměrů, v nichž totalitu politickou nahrazuje bezbřehý mamon řízený mafiánskými strukturami mnohdy tvořenými týmiž lidmi, kteří Viléma drželi před revolucí pod krkem.
    Vyrovnání se s předchozí dobou sledujeme v různých prozaických podobách v soudobé literatuře již od počátku 90. let. Kulisy i hrdinové jsou vždy v podstatě identičtí. Nástup komunistů,represe, před srpnové uvolnění, normalizace, listopadový klíčový cinkot. Žijí zde prospěcháři, kariéristé, nezaangažovaní obyčejní lidé, případně skrytí či otevření odbojáři. Mění se autorský způsob zpracování – od groteskního přes krimi až po drama, respektive styl vyprávění – od humorné nadsázky po hloubkovou psychoanalýzu.
    Benýšek je spíše vážněji založený kronikář se schopností práce i s tím nejmenším detailem, který napomáhá k vytvoření přesvedčivé autenticity prostředí a situace. I když jeho příběh komplexně vypovídá o době, přivádí na scénu velký počet postav, jež jsou Vilémovými souputníky či se jen v jeho životě mihnou, silný je především ve sledování vnitřní hrdinovy cesty, přirozené touhy po obyčejném (a přece mimořádném) naplnění lidských tužeb, představ o svobodě, o lásce, o svobodném pohybu, o své práci. Právě v kontrastu zlem neposkvrněného „karafiátovského“ ideálu, na nějž se letmo odkazuje, a studené, uzemnující reality spatřuji autorovu hlavní zprávu. Pochvalu zaslouží i pasáže o hrdinově putování po Evropě, o studentských bouřích na konci 60. let, o estébáckých nátlakových metodách i současném společenském marasmu. Stejně dobrý je při modelování postav reprezentujících bezskrupulózní vychytralost či chladnou pragmatičnost, jež si dokáže poradit s každou změnou režimu.
    Benýškův román považuji za vydařený, i když se na konci musí čtenář vyrovnat s velkou vypravěčovou skepsí…
Knižní okénko Petra Hanušky, Olomoucký deník

    Okno do rozevláté písničkářské duše. Obraznost malíře, radost z hravého vyprávění. Lyrický hrdina na scestí generace, pitoreskní putování po krajinách, na které zapomínáme.
Vladimír Merta

Generační román o těch, kteří jeli na horské dráze dějin

    Románů v pravém slova smyslu generačních není nikdy dost. A těch, které by věrně popisovaly radosti i strasti Čechů narozených po nástupu komunismu a v aktivním věku prožívajících "jízdu na horské dráze" dobových proměn od 60. let už vůbec ne. Každé nové svědectví je vítáno. Zbyněk Benýšek (1949) je nejen spisovatel, ale také malíř a písničkář, tvůrčí umělec, pohybující se na české kulturní scéně od konce 60. let.
    Jeho nový román do jisté míry sleduje životní příběh samotného autora a v postavách můžeme odhalit řadu českých umělců jeho generace, je ovšem dílem fabulovaným. Epická šíře příběhu umožňuje autorovi v detailech zachytit atmosféru života na moravském městě od počátku padesátých let, inspirující Prahu konce let šedesátých, cestu po Balkáně a světový festival socialistické mládeže a studentstva v Sofii, být "na cestě" po Francii i popsat temnou a krutou tvář normalizační Prahy let sedmdesátých. Pozadí vyprávění životního příběhu hlavního hrdiny Viléma a jeho osudové lásky tvoří úryvky z dobových písňových textů.
Kultura iDnes (ob)

Vyčerpávající historie minulého století.

    Generace spisovatelů dospívajících na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století neustále cítí potřebu bilancovat. Často se svými texty vracejí do doby, jež poznamenala další vývoj Československa. Je to pro ně jistým způsobem životní téma a zapomínat na vládu komunistické strany by nebylo dobré. Pravdou však je, že knih pojednávajících o aspektech té doby se po devadesátém roce vynořilo příliš a mnohé jsou si podobné. Svůj pohled na dobu zákazů a příkazů představil Zbyněk Benýšek v knize Loutky boží.
    Název románu Zbyňka Benýška byl inspirován esejem Josefa Šafaříka Loutky boží nebo čí? (Host do domu č. 7, Brno 1969). Autora, který prožil mládí v Prostějově, Josef Šafařík, též prostějovský rodák, ovlivnil, stejně jako celou řadu dalších spisovatelů, například J.Topola nebo V.Havla. Možná něco z jeho rysů zdědil i Benýškův docent Jahúdka.
    Hlavní hrdina Vilém vyrůstá na malém městě. I když v románu není jeho název zmíněn, jde pravděpodobně právě o město autorova dopívání. Čtenář s Vilémem prožívá lásky i první pokusy o hru na kytaru, začátky kapely založené s přítelem Bertem i objevování západní hudební scény. V uvolněné atmosféře před internacionální pomocí spojeneckých armád je Vilémův život plný hudby, alkoholu, sexu a přátel, občas se najde chvilka i na studium. Šťastná a bezstarostná studentské léta. Po roce 1968 je se školou konec, obtížné je i hraní na veřejnosti. Cenzura propátrává texty, zakazuje, brání produkci. Bert emigruje, Vilém se pokouší žít ve své vlasti. Nakonec je i on donucen Československo opustit.
    Vilémova osudová láska Ostružinka, jak ji označuje anotace knihy, v žádném případě hlavnímu hrdinovi nepřekáží v jeho dalších erotických dobrodružstvích. Trpělivě čeká, až se její tulák vrátí ze svých cest. Její trpělivost je opravdu záviděníhodná a snad ani není z tohoto světa.
    Autor se pokusil o velmi obšírně pojatý román, zahrnující všechny možné aspekty konfliktu s totalitní mocí, ve Vilémově okolí se odehrávají všechny známé scénáře špehování a perzekuce, o nichž jsme slýchávali a slýcháme a čteme dodnes. Děj sice není rozkošatělý, nesleduje nepřehledný počet linií, ale drobných příběhů interpretovaných v dialozích i prožitcích je tolik, že je jejich dopad silně degradován. Román se stává velmi nepřehledným, hlavní linka sice sleduje osudy hlavního hrdiny, ale to, co se okolo něj děje, co by mělo být zdůrazněno, zapadá do jakési beztvaré kaše, v níž se velmi špatně orientuje.
    Naopak bych velmi ocenil autorovu objektivitu vůči některým skutečnostem. Neadoruje život na západě, Vilém jej při své cestě ve Francii vidí takový, jaký je, s klady i zápory. Zcela jasno má autor také v tom, proč Bert zvolil dobrovolnou emigraci a je se svým rozhodnutím spokojený a proč se Vilém ze své cesty vrací domů a k opuštění své vlasti musí být donucen násilím. Stejně nezúčastněně se staví ke koncertům skupiny Heavy Meat a jejím provokací. Popisuje je, ale nekomentuje, názor si může udělat čtenář sám.

    V okamžiku, kdy se zbylým diváků zdálo, že skladba vrcholí, že už není možné zvuk gradovat a nutně vše musí skončit, odložil jeden z kytaristů nástroj, shodil ze sebe deku, takže stál na pódiu jenom v jakýchsi bílých miniplavkách, otočil se k bočním oponám, natáhl ruce a v tu chvíli někdo vhodil doprostřed pódia velkou říční kachnu, které se okamžitě rozkmitala křídla, ale kytarista ji chytil za krk, z bedny sebral obrovský tesák a jedním švihem nebohé kachně uřízl hlavu. Krev vystříkla na jeho plavky a jak se s mrtvým ptákem roztočil, třísnil krví ostatní členy skupiny Heavy Meat of US Mirsa Ideal 1923 – Genesis of Hippies. (str.162)

    Některé části jsou podobné líčení zážitků Josef Moníka v jeho knize Schweik it easy. Oba spisovatele zřejmě spojuje podobná životní zkušenost, což se odráží i v tématu, které ve svých knihách zpracovali.
    Loutky boží jsou napsány z větším rozmachem, než byl autor schopen zvládnout. Zdá se, že měl v hlavě příliš mnoho motivů, které chtěl zapracovat, ale bývalo by lépe, kdyby část z nich pominul. Zbylé by vynikly o to naléhavěji a jejich účinek na čtenáře by byl větší. Některé hospodské scény jsou také nadbytečné a monotónní. Je načase, aby se česká próza odpoutala od vzpomínek na totalitu a začala se ve větší míře zabývat současností.
Jiří Lojín, Vaše literatura.cz

zpět na hlavní stránku