Rozhovor o románu Loutky boží  pro Souvislosti  4/2015


Loutky boží   jsou mimo jiné široce pojatý generační román. Inspiroval ses při jeho psaní nějak českou literární tradicí?

Pro vznik tvaru „generačního románu“ je nutné umět vybírat jednotlivé příběhy (ale i ikonografii, rekvizity, typy dialogů atd.) tak, aby složily signifikantní mozaiku – příběh-obraz generace. Od konce Prologu  jsem se v těchto mantinelech snažil při psaní pohybovat. Problém může vzniknout, když začneme zkoumat, je-li příběh Viléma a jeho přátel typickým příběhem příslušníků jeho generace. Statisticky patří spíše do menšinové části té generace. Ale – je Kerouacův Sal Paradise z románu Na cestě   příběh typického amerického kluka těch let? A nebo osudy postav dvou českých generačních románů – Škvoreckého Zbabělců   nebo Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále – také jde vlastně o netypické postavy (ale typické konflikty) a přesto jsou to vynikající generační romány (byť Hrabalův trochu zvláštní). Z toho vyplývá, že menšinovost osudů postav není v kolizi se vznikem generačního románu. V případě Loutek  jsem se musel nutně inspirovat vlastní (a tedy literárně nezpro- středkovanou) generační zkušeností a především dost ukázněně fabulovat a selektovat tak, aby se v mých možnostech složila zmíněná signifikantní mozaika...

Důležité místo ve tvém románu má hudba, zejména nejrůznější písňové texty.Ty jakoby tvořily pocitové pozadí celému vyprávění a dokumentárně doplňovaly jeho chronologii. Z vlastní zkušenosti vím, že takto působení písňových textů pociťuje hodně lidí. Jak jsi ony texty vybíral. Jen ze své paměti?

Písňové texty mají v románu několikerou funkci. Tvoří pocitové pozadí a ilustrují děj. Ale také jsou přímo dějotvorné – hlavní dívčí hrdinka zpívá při prvomájové veselici (je konec padesátých let) budovatelskou píseň a v další scéně ve sklepním bunkru zpívají tehdejší "chuligáni" rokenrolové popěvky. Nebo hrdinové románu nesou v sobě aktuální písničkářskou poezii a zároveň neustále klopýtají o banalitu zprostředkovaných textů americké country, zoufale normalizačně odtržené od reality. A v absurditě se ocitáme ve chvíli, kdy se jemná píseň Beatles (I´ll Follow The Sun ) stává jakýmsi komunikačním signálem referentů Státní bezpečnosti.

Hlavní hrdina románu Vilém odchází na začátku 80. let do exilu. To, co v něm prožije - jde o dlouhých devět let - , je v knize zmíněno jen okrajově. V Epilogu  se Vilém vrací zpátky domů až po roce 1989. Proč jsi exilové období v románu nepojednal podrobněji?

Při psaní knihy jsem původně chtěl Vilémův exil rozepsat. Díl se jmenoval Svobodná Evropa , ale rychle jsem narazil na řadu problémů. Musel bych přizvat nové postavy (a nutně opustit některé dřívější), vznikly téměř neřešitelné problémy s kompozicí a především bych na douhou dobu ztratil kontakt s línií specifického zla, která románem prochází. Rozepsaný díl jsem vyhodil a viděl jsem, že je to dobré...

Návratným motivem knihy je zcela individuální lidské zlo, které se v různých dobách projevuje různě, jak mu ta která životní a dějinná situace umožní. Kde se to zlo v člověku bere už jako v dítěti?

Jak si čtenář všimne, na tuto otázku přímo v románu neodpovídám, pouze ty projevy zla (od prvního probodnutí míče až po jakéhosi zinstitualizování) popisuji – ať to vysvětlí psychologové. Ostatně je to jev (a problém) starý jako lidstvo samo. V otázce je správně zmíněna podmíněnost forem zla dějinnou situací. Dobře si dovedu představit ty kluky, co si v románu hrají na chroustí koncentrák, jak, pokud jim to dějinná situace umožní, se realizují jako sadističtí bachaři v nějakých koncentrácích pro lidi.

Kdosi kdesi napsal, že každý velký román musí být současně románem milostným. Loutky boží  milostným románem jsou. Měla Vilémova téměř ideální láska Ostružinka svůj předobraz více ve skutečnosti, nebo ve fantazii?

Loutky  jsou fabulovaným románem a dívčí postavy mají snivé předobrazy. Nicméně první scéna s Vilémem prvňáčkem, flirtujícím s černovlasou Ostružinkou v okně prvního patra je opsána z reality. Ovšem to, jak hlavní dívčí postava metamorfuje v pionýrku zpívající budovatelký popěvek, pionýrku v teplácích, v malou Bardotovou, v hippies, beatnickou dívku na cestě atd. je výsledkem promyšlené fabulace, byť inspirací k jednotlivým etapám jejího života byly mnohé jiné konkrétní dívky. Postava Ostružinky má obecnou „vývojovou logiku“ a je pro ni jen oblečená do generačních šatů.

Ještě bych se vrátil ke vztahu fikce a pravdy v románu. Mnozí čtenáři budou nepochybně uhadovat, kdo je v románu vlastně kdo, podobně jako u Škvoreckého Miráklu. Co bys jim poradil?

Ať si to laskavě vyzkoumají sami a nechť jim to pak samotný příběh ozvláštní. Myslím, že to není zas tak důležité a chtěl bych věřit, že i bez identifikací některých postav má příběh dostatek vnitřního pnutí. Ale můžu říct, že se příběhem mihne sezení Křížovnické školy v jedné z její „zasedací síni“ a že názvy (a konání) některých podzemních skupin v městečku (tedy ne v Praze) jsou autentické.
Ale vztah pravdy a fikce v románu (a umění vůbec)... Jsem přesvědčen, že nic v uměleckém díle nemůže být nepravda. Problém je pouze v tom, že v životech jsou hluchá místa, jakési nutné prostoje, a ty není dobré opisovat. Tedy vyhledávání těch pravým míst, bolestivé selektování a střihové zhušťování, to je v některých fázích hlavní práce spisovatele. A k těm vybraným scénám pak ještě „cosi“ přidat, přiostřit a přifouknout několik imprimaturních tónů. A pak je tu něco, co bych nazval „metapravda“. Plačící dívka na Picassově kubistickém portrétu samozřejmě v reálu takto nevypadá, nicméně právě Picassovy slzy jsou silnější a tím „zpravděním“ způsobí to, že i za padesát, sto let budou diváky jeho slzící oči dojímat.

Mne úplně v závěru tvého románu zaujal obraz Ostružinčiny dcery s dredy, která odchází kamsi do světa, na cestu... Myslíš si, že něco z generačního prožitku Viléma a jeho přátel se může opakovat i u dnešních dospívajících, kteří vyrůstají v úplně jiných podmínkách než Vilém před padesáti lety?

Nepochybně! To dělení generací na hloubající, citlivé, na cestě  hledající a tvořivé, a na konformní, do svého prospěchu zahleděné – tu bylo vždy a bude. A stává se, že se v té kreativní části generací občas zrodí důležité dílo, zvěst či idea. Dnes už si téměř nepamatujeme ty, kteří vyhnali Ovidia do rumunského vyhnanství, kteří zavírali Villona, kteří v příslušných oblecích kroutili hlavou nad poezií beatniků, a ty, kteří zakazovali a pálili v různých časech knihy, písně a obrazy. Ale ty knihy, písně a obrazy přežily.
Zdá se, že se v dnešní generaci třicátníků až nebezpečně posunuje hiearchie hodnot směrem k plnoplánovému úspěchu a vše se poměřuje penězi. Jako by zmizelo vědomí o jiných měřítkách kvalit. Jako by nebylo něco dobré a lepší a něco zlé a horší, ale vše je pouze levnější či dražší. Myslím si, že je to optický klam. Před padesáti lety také byla všudypřítomná tehdejší oficiální ikonografie, a kde je jí konec... I o tom trochu Loutky boží  jsou.

Připravil Jan Šulc.