básník, malíř, prozaik
*27. června 1949
Dětství prožil v Prostějově.
V Brně studoval Střední umělecko–průmyslovou školu /1964-1968/,
do roku 1970 navštěvoval přednášky na olomoucké Palackého univerzitě. Po příchodu do Prahy pracuje postupně jako dělník na metru, v pivovaře, je hudebníkem ve svobodném povolání
a rekvizitářem u filmu. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a pracuje postupně jako topič, domovník a noční hlídač.
V roce 1982 vycestoval do Vídně, kde založil a deset let redigoval uměleckou revui Paternoster .
V roce 1992 se stěhuje zpět do Prahy, obrazy, kresby a grafiku vystavuje na řadě samostatných i skupinových výstav (několik let byl členem Nového sdružení pražských malířů), spolupracuje s Českým rozhlasem,
Českou televizí a věnuje se knižní grafice.
Bez šilinku, v botách...
Rozhovor se Zbyňkem Benýškem (1949), malířem, povídkářem a básníkem, zaznamenaný v Brně na Skleněné louce, před gellnerovským večerem Potulné akademie
J. E. Fric, 28. 7. 2005
Zbyňku, jsme oba zhruba stejně staří, oba pocházíme ze severu, ty z Prostějova. Znamená pro tebe něco Prostějov?
Narodil jsem se v Olomouci, ale tam jsem pobýval dva první dny života, pak mě převezli domů do Prostějova. Tam jsem prožil veškeré mysterium dětství padesátých let maloměsta - mimochodem teď to prostějovské dětství používám jako materiál pro první díl románu, který píšu. V patnácti letech jsem odešel do Brna na Šuřku a tady, v druhé polovině šedesátých let, prožíval celý ten úžasně silný generační, umělecko-sociální impuls, bigbít, beatnickou poezii, květinový léto - flower people, happening, provos a další hnutí, která s tím souvisela. Tenkrát vycházely hromady časopisů, člověk měl pocit, že žije téměř ve svobodný zemi a nějakej komunismus byl - alespoň pro nás - nepřítomně vzdálený, kdesi za obzorem, což byla do jisté míry iluze... Byl to čas velkých mejdanů s otevřeným hledím. Taky na mne měl v tehdy v Brně vliv okruh o něco starších studentů zejména filosofické fakulty, kteří se scházeli v hospodě U čápa. Svým zvláštním poučeným pábením, schopností pointovat příběh, přepisem centrálních literárních příběhů počínaje Turgeněvem a konče Kerouackem, ve mně živili nadgenerační část mý osobnosti. Dá se říct, že naivistická romantika květinových let byla zalita čápovským pivem. Po maturitě, dílem kvůli modré knížce jsem šel studovat na olomouckou univerzitu. Byl to veselý čas stávek a děsivý čas Palacha. V lednu 1970 jsem zjistil, že vyhodili stařičkého profesůrka antické filosofie, a tak jsem napsal děkanátu dopis, že z osobních důvodů končím studia...
Veškerý školy opustils v roce 70, a pak už nastaly školy života…
Za tři dny jsem nastoupil na stavbu pražského metra, byl leden a první úkol, který jsem dostal, bylo vykopat nesmyslný příkop 50 na 50 cm v dokonale zmrzlé půdě. Můj spolukopáč se mne při pauze zeptal: Cos dělal předtím? Tak jsem mu bezelstně řekl, že jsem výtvarník, ještě bezelstněji ukázal na plakátovací plochu naproti, a že za návrh na takový plakát bych mohl mít 1200 korun, což byl jeho (ale v té době i můj) měsíční plat. Spolukopáč pomalu vstal a dal mi hroznou facku. A já byl vyléčen... A po řadě kopáčských léčebných pobytů jsem nastoupil do Filmového studia Barrandov jako rekvizitář a občasný výtvarník. Léčebný ústav vyšší kategorie. Tam, při všech těch Chalupářích, jsem poznal starší i svou hereckou generaci v časech, kdy podléhali jakési normalizační schizofrenii, velkému smutku svých duší... Byl to čas mejdanů s ukazovákem přes rty. Nejpodstatnější děje v té době se odehrávaly v hospodách na pražské Malé Straně. U Krále Brabantského se scházeli básníci a písničkáři, U slunců praokruhy těch, kterým se později říkalo underground a kolem jedenácté se to všechno scházelo U Glaubiců, kde paní Maruška s hrozny piv nad námi pochopitelně nevěřícně kroutila hlavou. Jenomže tam, v těch žvástech, se tavil kotel. A za rohem byl čas Charty...
Můžeš říct něco k tomu?
V létě 1976 uspořádala písničkářka Dáša Voňková v Krkonoších na chatě Jana beraní zabíjačku. Byl tam kdekdo z literárního podpalubí, hudebního podzemí a poctivého duchovního sklepení. Chyběli ti, co byli v base. Tam už v nočních hovorech vyrůstaly proutky budoucí Charty, i když beraní guláš je beraní guláš. Když jsem si pak na začátku ledna 1977 ve sklípku Demínka přečetl text Charty, podepsal jsem to jako přirozené přitakání generačního chápání věcí. Jak správně řekl pak v brněnské hospodě U čápa olympionik Miluška: Kdo by to měl podepsat, než my... I když rozbuškou byly tenkrát téměř nevinné iniciativy hudebního undergroundu, první na řadě v represí byli starší známé firmy - Vaculík, Havel, Kohout atd... My byli ve stínu. V mém případě se to zlomilo díky pozvání, abych zahrál dvě písně v jednom pražském katolickém sboru. Plný sál pro 500 lidí, koncert především katolizujících kapel. Zazpíval jsem poprvé a naposled v Čechách píseň Mrzák society. Po mně nastoupil Vlasta Třešňák, já už měl oblečený kabát, přiběhl filozof Jiří Němec, kterej byl mezi diváky, a šeptá: „Okamžitě zmizte tady zadem, už po vás jdou.“ A Vlasta na pódiu pronášel tuhle šílenou větu: „Vidím, že tu jsou tři mikrofony, jeden na zpěv, druhej na kytaru a třetí má StB.“ Oba jsme to pak vzali přes ploty a zahrádky do tajně domluvené pankrácké čtverky. Co čert nechtěl, zrovna v té době vyšla v pařížském Svědectví moje povídka My nejsme vrazi, která je o tom, jak normalizační policie zabila mýho kamaráda.
Mohl bys trochu ze svýho pohledu promítnout ten přelom 70. a 80., co se ti dařilo tenkrát dělat - až po ten tlak emigrační?
Živil jsem se topičstvím a nočním hlídačstvím, psal a maloval. Egon Bondy se jednou ve vinárně U Šupů rozhodl, že ziniciuje sborník malířů, co nemůžou, atd., nepříliš nosná věc. Nicméně se rozhodl, že mě navštíví. U mne tehdy přebývali nejrůznější bytosti, počínaje brněnskými herci konče pražskými básníky. Na podlaze umíral holub Ferenc a na stropě visel Fanda Pánek, a byl tam ateliérový nepořádek. Když zaklepal Egon Bondy a já ho pozval dál, řekl: Moment, a z ošuntělé aktovky vyndal trepky, do kterých se přezul. Byl to čas malých mejdanů na ostří žiletky... Jednoho rána v 5.45 pro mě přijeli do eternitové hlidačské buňky normální policajti. To dělávali na příkaz Stb, protože ti vstávali až na devět a kde bychom už pak byli. Po třech hodinách mě odvezli malí referenti StB do centrály v Bartolomějské a tam předali jistýmu Š. To byla zvláštní bytost. Za prvé to byl Hanák, můj krajan, a byl téměř stejně starej jako já. Pokud vím, pokoušel se v šedesátých letech o bigbít, ale moc mu to nešlo a jak je to v řádu věcí, stalo se z něho to, co se z něj stalo. To byl člověk, kterej se v rámci akce Asanace rozhodl začít se mnou tvrdší výslechy, promyšleně nepříjemnost výslechů stupňovat a tak dosáhl svého pitomého snu - dostat mě z dosahu jeho smutné moci.
V kterým roce došlo k tomu markantnímu přitvrzení?
To byl rok 1981. Jaro. Odjížděli Eugen Brikcius, malíři Honza Šafránek, Ota Slavík, Olaf Hanel, hudebníci Čárlí Soukup, Vlasta Třešňák, Sváťa Karásek, Vráťa Brabenec, filozof Martin Hybler... To jaro jednaosmdesát měli snad povoleno používat i nějaký tvrdší metody - i když pak jim to nejspíš zarazili. V červnu 1982 jsem týden orážel putyky s basistou Padrůňkem a pak sedl na Vindobonu a odjel do Vídně. Od Jarmilky Bělíkový jsem na nádraží dostal sáček s českou půdou. Na hranicích mě prohlížela taková hezká blondýnka a ptá se: „Co to je?“ „To je kus český země,“ říkám. A ona: „Vidíte, vidíte, nemáte dělat blbosti a nemusel byste odjíždět s českou zemí navždy ven!“ Mimochodem: Pár dní před odjezdem jsem sepsal s jednou těhotnou dámou smlouvu, že do mých čtyřiceti let (tedy do roku 1989) bude hlídat můj byt. Nebylo složité prostou extrapolací dovodit čas změny. Na nádraží císaře Františka Josefa jsem vystoupil s kytarou, starým psacím strojem a malým báglem - a tam nikdo. Civěl jsem, bez šilinku, v botách, jako kdysi kousek odtam Artur Rimbaud, když ho lapkové okradli a nechali stát ve spodkách. Mí marnotratní přátelé vesele seděli v hospodě, pili pivo a spravedlivě na Vindobonu zapomněli. Po čtvrthodině se vyřinuli a pak už začal večírek u básnířky Dáši Vokaté, který je spíš na delší povídku... Opět nastal čas velkých mejdanů s otevřeným hledím. První měsíce jsem bydlel u Vráti Brabence, namaloval jsem u něj v kumbálu obraz Rozloučení s Prahou, který mě pak ukradli ve Frankfurtu na výstavě. Jezdili jsme s Vráťou po Rakousku s tehdy aktuální nahrávkou Plastic People Leading Horses, ke které jsem promítal diáky s mýma obrazama. A jednou jsme s Eugenem Brikciusem vyrazili na víno do Gumpoldskirchenu a tam na malebné zahrádce mezi oleandrovými keři - po stolech poskakovali albínští vrabci - u veltlínského vymysleli koncepci a název umělecké revue Paternoster.
Mohl bys k tomu pár slov? Paternoster…
Brzo po příjezdu jsem začal jako grafik spolupracovat s měsíčníkem Osteuropa Nachrichten. Tisklo se to v "podzemní" tiskárně, kterou jsme zdědili po maoistické či trockistické studentské skupině - ti tehdy končili studia a místo světové revoluce si začali zařizovat výnosné lékařské či advokátské praxe. A tak mě napadlo něco v té nevytížené tiskárničce dělat v češtině. Pak jsme se sešli ve vinárně císařského loveckého zámečku v Kančí vesnici, kde jsme tehdy bydleli a pozvali Vráťu Brabence s Mařenkou Benetkovou. Bylo to první - a na téměř deset let poslední - sezení redakční rady. Tam jsme dali dohromady tým, který by měl Paternoster dělat. Tedy: Martin Hybler, který žil ve Francii - ten pak překládal z frankofonní oblasti a vybíral filozofické texty. Vlasta Třešňák - ten byl tehdy ještě ve Švédsku a chystal se přesídlit do Německa a Paul Wilson, který hrával s Plastikama a v té době žil v Kanadě. A už od počátku jsme počítali s Jiřím Němcem, který se chystal také vyjet do Vídně a byl vlastně jediný z nás, kdo měl zkušenosti s redakční prací. Později vstoupili do redakční rady Václav Havel a Ivan M. Jirous. Paternoster vycházel deset let, vydali jsme třicet čísel a v přidružené edici několik knížek. A u Čárlího Soukupa spoluuspořádali hudební festival písničkářů a kapel undergroundu.
Čím sis vydělával na chleba?
Maloval jsem obrazy, pořádal výstavy a většinu vídeňských obrazů tak prodal. Ale také jsem se mořil s několika sty kreseb pro Paleontologické dějiny světa. To byla životní bichle starého vědce, který v tý době už vlastně umíral v nemocnici. Tenkrát se tyto věci ještě nedělaly na počítačích, vše jsem poctivě rýsoval ručně, ale bylo to dobře zaplacený a já z toho pak nějakou dobu žil. Taky vyšlo několik překladů mých povídek a když jsem namaloval štít nad vchod do dnes legendární hospody Nachtasyl, tak jsem v ní rok projídal a propíjel honorář...
Je pro tebe prioritní výtvarné vidění světa nebo spíše - skrze slova?
Vždycky říkám, že malba (a grafika a kresba) jsou mé hlavní žánry a vše ostatní - tedy psaní povídek, básnických sbírek a skládání písniček jsou přidružené výroby.
Kdy a kde vydals první knížku?
Pominu-li samizdatová a časopisecká vydání z normalizačních let, vyšla mi první básnická sbírka v druhý polovině devadesátých let u TORSTu. U toho samého nakladatele jsem pak vydal prozaický výbor s centrální novelou Výzkumný ústav, která vznikala ve Vídni. Nedávno vyšly dvě prózy v nakladatelství Týnské literární kavárny a v mé vlastní edici jsem vydal první verzi Sonetů Platónské jeskyňky a novelku Povídka o Rudolfkovi. Ale jak dobře víš, z literatury se žít nedá. Takže jsem v devadesátých letech ty své přidružené výroby rozšířil o rozhlas a televizi. V rozhlase jsem rok vysílal hodinový umělecký magazín Paternoster, jakési pokračování vídeňské revue v rozhlasové podobě. Pak jsme s Eugenem Brikciusem vytvářeli podobný magazín v televizi, což byly hodinové přímé přenosy a jmenovalo se to Múzérie. Od produkčního Čestmíra Kopeckého to bylo dost odvážné, protože vedle hudebních a divadelních čísel tam byla vždycky řada rozhovorů s kreativními a nekonformními umělci a nikdy nikdo nemohl zaručit, že v přímém přenosu nedojde ke skandálu. A zároveň jsem napsal 25 půlhodinových portrétů malířů a sochařů mé generace a 11 hodinových scénářů o poválečném výtvarném umění v Čechách. A tehdy jsem si řekl, že těch jalových sporů a dohadů s mnohdy nepoučenými dramaturgy a redaktory je dost a rozhodl jsem se tyhle „osvětové“ iniciativy zintimět a otevřít na Žižkově hospodu Platónská jeskyňka a tam pořádat čtení poezie, zvát spisovatele a hudebníky a nebýt na ničem a nikom závislý.
Tak jsme se dostali v podstatě do současnosti. Jak bys pro sebe posuzoval dnešní dobu?
Nebudu mluvit o politice, zůstanu u umění a trochu to uvedu několikavětým exkurzem do minulosti.
Formalistní experimenty konce padesátých a šedesátých let k nám prosakovaly ze západních kulturních okruhů přes sice uvolněnou ale přece jen železnou oponu. Tato především zprostředkovaná zvěst se zdejšímu prostředí představovala svou vnější tváří, svým obrazem způsobů, jak s uměleckými prostředky nakládat. A tak se stávalo, že napřed byla prováděná odkoukaná revolta ve formě, která mnohdy znamenala sama o sobě konečný cíl, protože probojování těchto nových postupů bylo už dost těžce vydobytým vítězstvím nad tehdejšími hloupými postuláty oficiální estetiky. Úžaslí kunshistorici v pochopitelném svatém nadšení pak pomocí malebných kotrmelců do toho všeho vsunuli jaksi post partum „český“ obsah. Výtvarné umění je toho plné. Ani v nejmenším tehdejší snažení nesnižuju. A už vůbec je nepozoruju optikou nějakého pokleslého realismu, nedej bože socialistického... Naopak, byl to nepochybně zdravý kotel - a zároveň však také rafinované síto. A velká část českého uměleckého provozu oky tohoto síta neproklouzla a s původními východisky přežila do dneška v jakémsi skupinovém fundamentálním spiklenectví zašifrovaného experimentu s průvodním pocitem věčného nepochopení a z něj pramenící marginality. Dneska jsem zrovna četl o chlapíkovi, který vystavil pet-láhev a v ní rozpuštěnou vodu z nějakýho arktickýho ledovce. Cena 48 tisíc liber! A někdo to ukradl, poněvadž myslel, že to je minerálka a vzal si artefakt domů. A autor pláče, že mu ukradli obrovský dílo. Tvrdím, že obrovskou ukázku současného akademismu. To je sice příhoda z Anglie - tuším - ale tím je dnes zaplavený celý český umění a to nejen výtvarný. Ti vědoucí mají z principu málo schopností obstát mezi vykuky prostě proto, že jim jejich pravá kreativita a s ní související existenciální problémy nedovolí pronikat do těchto smutně průměrných prostředí. A pak je tu vrstva dramaturgů, redaktorů, galeristů, ředitelů kulturních středisek, tedy těch, co mají zprostředkovávat uměleckou zvěst společenství... Obávám se, že na ně pasuje Ginsbergovo: je s nimi ta potíž, že kdyby je umění přepadlo na ulici a znásilnilo, tak ho nepoznají! A tak se ke společenství dostane kvalita (či nekvalita), korespondující s jejich chápáním kvalit. Do širého světa vyvážíme epigonský akademismus trendistů a tendestistů, kteří z konjukturálních důvodů dávno abdikovali na reflexi života, kteří nechtějí, nebo prostě neumějí - jak píšu v jedné básni - ...rvát životu játra zaživa. Obávám se, že mnozí z těch dnes frekventovaných autorů různých žánrů bude za pár desítek let zapomenuto tak, jak jsou zaváti lvi salonů třicátých let... Opravdová, autentická kreativita téměř vymizela, vítězí formalistní epigonství. A kritika se smrskla na zmatené osvětářství s absencí exaktně definovaných kvalit. Tohle vše dohromady je špatně hraná písnička...
Jseš tady dnes taky tak trochu kvůli Františku Gellnerovi. Co bys k němu řekl?
Svého času jsme si s Jiřím Němcem a Pavlem Landovským řekli, že Gellnera představíme vídeňským krajanům. Tehdy jsem řadu textů zhudebnil, aby večer byl malebnější. V devadesátých letech jsme Gellnerovi věnovali celou jednu televizní Múzérii a v Platónské jeskyňce jsme ho uctili s Ivanem Jirousem. František Gellner je jeden z těch básníků, kteří rvali životu játra zaživa. Dovedu si představit, že dnes zapomenutí chtivci nad ním vyhrávali a smáli se mu do poháru (Lhali, mi, lhali...) Ale jeho básně vychází v nových edicích a ti co lhali, jsou v historických depozitářích (pokud vůbec tam...).
zpět na hlavní stránku
J. E. Fric, 28. 7. 2005
Zbyňku, jsme oba zhruba stejně staří, oba pocházíme ze severu, ty z Prostějova. Znamená pro tebe něco Prostějov?
Narodil jsem se v Olomouci, ale tam jsem pobýval dva první dny života, pak mě převezli domů do Prostějova. Tam jsem prožil veškeré mysterium dětství padesátých let maloměsta - mimochodem teď to prostějovské dětství používám jako materiál pro první díl románu, který píšu. V patnácti letech jsem odešel do Brna na Šuřku a tady, v druhé polovině šedesátých let, prožíval celý ten úžasně silný generační, umělecko-sociální impuls, bigbít, beatnickou poezii, květinový léto - flower people, happening, provos a další hnutí, která s tím souvisela. Tenkrát vycházely hromady časopisů, člověk měl pocit, že žije téměř ve svobodný zemi a nějakej komunismus byl - alespoň pro nás - nepřítomně vzdálený, kdesi za obzorem, což byla do jisté míry iluze... Byl to čas velkých mejdanů s otevřeným hledím. Taky na mne měl v tehdy v Brně vliv okruh o něco starších studentů zejména filosofické fakulty, kteří se scházeli v hospodě U čápa. Svým zvláštním poučeným pábením, schopností pointovat příběh, přepisem centrálních literárních příběhů počínaje Turgeněvem a konče Kerouackem, ve mně živili nadgenerační část mý osobnosti. Dá se říct, že naivistická romantika květinových let byla zalita čápovským pivem. Po maturitě, dílem kvůli modré knížce jsem šel studovat na olomouckou univerzitu. Byl to veselý čas stávek a děsivý čas Palacha. V lednu 1970 jsem zjistil, že vyhodili stařičkého profesůrka antické filosofie, a tak jsem napsal děkanátu dopis, že z osobních důvodů končím studia...
Veškerý školy opustils v roce 70, a pak už nastaly školy života…
Za tři dny jsem nastoupil na stavbu pražského metra, byl leden a první úkol, který jsem dostal, bylo vykopat nesmyslný příkop 50 na 50 cm v dokonale zmrzlé půdě. Můj spolukopáč se mne při pauze zeptal: Cos dělal předtím? Tak jsem mu bezelstně řekl, že jsem výtvarník, ještě bezelstněji ukázal na plakátovací plochu naproti, a že za návrh na takový plakát bych mohl mít 1200 korun, což byl jeho (ale v té době i můj) měsíční plat. Spolukopáč pomalu vstal a dal mi hroznou facku. A já byl vyléčen... A po řadě kopáčských léčebných pobytů jsem nastoupil do Filmového studia Barrandov jako rekvizitář a občasný výtvarník. Léčebný ústav vyšší kategorie. Tam, při všech těch Chalupářích, jsem poznal starší i svou hereckou generaci v časech, kdy podléhali jakési normalizační schizofrenii, velkému smutku svých duší... Byl to čas mejdanů s ukazovákem přes rty. Nejpodstatnější děje v té době se odehrávaly v hospodách na pražské Malé Straně. U Krále Brabantského se scházeli básníci a písničkáři, U slunců praokruhy těch, kterým se později říkalo underground a kolem jedenácté se to všechno scházelo U Glaubiců, kde paní Maruška s hrozny piv nad námi pochopitelně nevěřícně kroutila hlavou. Jenomže tam, v těch žvástech, se tavil kotel. A za rohem byl čas Charty...
Můžeš říct něco k tomu?
V létě 1976 uspořádala písničkářka Dáša Voňková v Krkonoších na chatě Jana beraní zabíjačku. Byl tam kdekdo z literárního podpalubí, hudebního podzemí a poctivého duchovního sklepení. Chyběli ti, co byli v base. Tam už v nočních hovorech vyrůstaly proutky budoucí Charty, i když beraní guláš je beraní guláš. Když jsem si pak na začátku ledna 1977 ve sklípku Demínka přečetl text Charty, podepsal jsem to jako přirozené přitakání generačního chápání věcí. Jak správně řekl pak v brněnské hospodě U čápa olympionik Miluška: Kdo by to měl podepsat, než my... I když rozbuškou byly tenkrát téměř nevinné iniciativy hudebního undergroundu, první na řadě v represí byli starší známé firmy - Vaculík, Havel, Kohout atd... My byli ve stínu. V mém případě se to zlomilo díky pozvání, abych zahrál dvě písně v jednom pražském katolickém sboru. Plný sál pro 500 lidí, koncert především katolizujících kapel. Zazpíval jsem poprvé a naposled v Čechách píseň Mrzák society. Po mně nastoupil Vlasta Třešňák, já už měl oblečený kabát, přiběhl filozof Jiří Němec, kterej byl mezi diváky, a šeptá: „Okamžitě zmizte tady zadem, už po vás jdou.“ A Vlasta na pódiu pronášel tuhle šílenou větu: „Vidím, že tu jsou tři mikrofony, jeden na zpěv, druhej na kytaru a třetí má StB.“ Oba jsme to pak vzali přes ploty a zahrádky do tajně domluvené pankrácké čtverky. Co čert nechtěl, zrovna v té době vyšla v pařížském Svědectví moje povídka My nejsme vrazi, která je o tom, jak normalizační policie zabila mýho kamaráda.
Mohl bys trochu ze svýho pohledu promítnout ten přelom 70. a 80., co se ti dařilo tenkrát dělat - až po ten tlak emigrační?
Živil jsem se topičstvím a nočním hlídačstvím, psal a maloval. Egon Bondy se jednou ve vinárně U Šupů rozhodl, že ziniciuje sborník malířů, co nemůžou, atd., nepříliš nosná věc. Nicméně se rozhodl, že mě navštíví. U mne tehdy přebývali nejrůznější bytosti, počínaje brněnskými herci konče pražskými básníky. Na podlaze umíral holub Ferenc a na stropě visel Fanda Pánek, a byl tam ateliérový nepořádek. Když zaklepal Egon Bondy a já ho pozval dál, řekl: Moment, a z ošuntělé aktovky vyndal trepky, do kterých se přezul. Byl to čas malých mejdanů na ostří žiletky... Jednoho rána v 5.45 pro mě přijeli do eternitové hlidačské buňky normální policajti. To dělávali na příkaz Stb, protože ti vstávali až na devět a kde bychom už pak byli. Po třech hodinách mě odvezli malí referenti StB do centrály v Bartolomějské a tam předali jistýmu Š. To byla zvláštní bytost. Za prvé to byl Hanák, můj krajan, a byl téměř stejně starej jako já. Pokud vím, pokoušel se v šedesátých letech o bigbít, ale moc mu to nešlo a jak je to v řádu věcí, stalo se z něho to, co se z něj stalo. To byl člověk, kterej se v rámci akce Asanace rozhodl začít se mnou tvrdší výslechy, promyšleně nepříjemnost výslechů stupňovat a tak dosáhl svého pitomého snu - dostat mě z dosahu jeho smutné moci.
V kterým roce došlo k tomu markantnímu přitvrzení?
To byl rok 1981. Jaro. Odjížděli Eugen Brikcius, malíři Honza Šafránek, Ota Slavík, Olaf Hanel, hudebníci Čárlí Soukup, Vlasta Třešňák, Sváťa Karásek, Vráťa Brabenec, filozof Martin Hybler... To jaro jednaosmdesát měli snad povoleno používat i nějaký tvrdší metody - i když pak jim to nejspíš zarazili. V červnu 1982 jsem týden orážel putyky s basistou Padrůňkem a pak sedl na Vindobonu a odjel do Vídně. Od Jarmilky Bělíkový jsem na nádraží dostal sáček s českou půdou. Na hranicích mě prohlížela taková hezká blondýnka a ptá se: „Co to je?“ „To je kus český země,“ říkám. A ona: „Vidíte, vidíte, nemáte dělat blbosti a nemusel byste odjíždět s českou zemí navždy ven!“ Mimochodem: Pár dní před odjezdem jsem sepsal s jednou těhotnou dámou smlouvu, že do mých čtyřiceti let (tedy do roku 1989) bude hlídat můj byt. Nebylo složité prostou extrapolací dovodit čas změny. Na nádraží císaře Františka Josefa jsem vystoupil s kytarou, starým psacím strojem a malým báglem - a tam nikdo. Civěl jsem, bez šilinku, v botách, jako kdysi kousek odtam Artur Rimbaud, když ho lapkové okradli a nechali stát ve spodkách. Mí marnotratní přátelé vesele seděli v hospodě, pili pivo a spravedlivě na Vindobonu zapomněli. Po čtvrthodině se vyřinuli a pak už začal večírek u básnířky Dáši Vokaté, který je spíš na delší povídku... Opět nastal čas velkých mejdanů s otevřeným hledím. První měsíce jsem bydlel u Vráti Brabence, namaloval jsem u něj v kumbálu obraz Rozloučení s Prahou, který mě pak ukradli ve Frankfurtu na výstavě. Jezdili jsme s Vráťou po Rakousku s tehdy aktuální nahrávkou Plastic People Leading Horses, ke které jsem promítal diáky s mýma obrazama. A jednou jsme s Eugenem Brikciusem vyrazili na víno do Gumpoldskirchenu a tam na malebné zahrádce mezi oleandrovými keři - po stolech poskakovali albínští vrabci - u veltlínského vymysleli koncepci a název umělecké revue Paternoster.
Mohl bys k tomu pár slov? Paternoster…
Brzo po příjezdu jsem začal jako grafik spolupracovat s měsíčníkem Osteuropa Nachrichten. Tisklo se to v "podzemní" tiskárně, kterou jsme zdědili po maoistické či trockistické studentské skupině - ti tehdy končili studia a místo světové revoluce si začali zařizovat výnosné lékařské či advokátské praxe. A tak mě napadlo něco v té nevytížené tiskárničce dělat v češtině. Pak jsme se sešli ve vinárně císařského loveckého zámečku v Kančí vesnici, kde jsme tehdy bydleli a pozvali Vráťu Brabence s Mařenkou Benetkovou. Bylo to první - a na téměř deset let poslední - sezení redakční rady. Tam jsme dali dohromady tým, který by měl Paternoster dělat. Tedy: Martin Hybler, který žil ve Francii - ten pak překládal z frankofonní oblasti a vybíral filozofické texty. Vlasta Třešňák - ten byl tehdy ještě ve Švédsku a chystal se přesídlit do Německa a Paul Wilson, který hrával s Plastikama a v té době žil v Kanadě. A už od počátku jsme počítali s Jiřím Němcem, který se chystal také vyjet do Vídně a byl vlastně jediný z nás, kdo měl zkušenosti s redakční prací. Později vstoupili do redakční rady Václav Havel a Ivan M. Jirous. Paternoster vycházel deset let, vydali jsme třicet čísel a v přidružené edici několik knížek. A u Čárlího Soukupa spoluuspořádali hudební festival písničkářů a kapel undergroundu.
Čím sis vydělával na chleba?
Maloval jsem obrazy, pořádal výstavy a většinu vídeňských obrazů tak prodal. Ale také jsem se mořil s několika sty kreseb pro Paleontologické dějiny světa. To byla životní bichle starého vědce, který v tý době už vlastně umíral v nemocnici. Tenkrát se tyto věci ještě nedělaly na počítačích, vše jsem poctivě rýsoval ručně, ale bylo to dobře zaplacený a já z toho pak nějakou dobu žil. Taky vyšlo několik překladů mých povídek a když jsem namaloval štít nad vchod do dnes legendární hospody Nachtasyl, tak jsem v ní rok projídal a propíjel honorář...
Je pro tebe prioritní výtvarné vidění světa nebo spíše - skrze slova?
Vždycky říkám, že malba (a grafika a kresba) jsou mé hlavní žánry a vše ostatní - tedy psaní povídek, básnických sbírek a skládání písniček jsou přidružené výroby.
Kdy a kde vydals první knížku?
Pominu-li samizdatová a časopisecká vydání z normalizačních let, vyšla mi první básnická sbírka v druhý polovině devadesátých let u TORSTu. U toho samého nakladatele jsem pak vydal prozaický výbor s centrální novelou Výzkumný ústav, která vznikala ve Vídni. Nedávno vyšly dvě prózy v nakladatelství Týnské literární kavárny a v mé vlastní edici jsem vydal první verzi Sonetů Platónské jeskyňky a novelku Povídka o Rudolfkovi. Ale jak dobře víš, z literatury se žít nedá. Takže jsem v devadesátých letech ty své přidružené výroby rozšířil o rozhlas a televizi. V rozhlase jsem rok vysílal hodinový umělecký magazín Paternoster, jakési pokračování vídeňské revue v rozhlasové podobě. Pak jsme s Eugenem Brikciusem vytvářeli podobný magazín v televizi, což byly hodinové přímé přenosy a jmenovalo se to Múzérie. Od produkčního Čestmíra Kopeckého to bylo dost odvážné, protože vedle hudebních a divadelních čísel tam byla vždycky řada rozhovorů s kreativními a nekonformními umělci a nikdy nikdo nemohl zaručit, že v přímém přenosu nedojde ke skandálu. A zároveň jsem napsal 25 půlhodinových portrétů malířů a sochařů mé generace a 11 hodinových scénářů o poválečném výtvarném umění v Čechách. A tehdy jsem si řekl, že těch jalových sporů a dohadů s mnohdy nepoučenými dramaturgy a redaktory je dost a rozhodl jsem se tyhle „osvětové“ iniciativy zintimět a otevřít na Žižkově hospodu Platónská jeskyňka a tam pořádat čtení poezie, zvát spisovatele a hudebníky a nebýt na ničem a nikom závislý.
Tak jsme se dostali v podstatě do současnosti. Jak bys pro sebe posuzoval dnešní dobu?
Nebudu mluvit o politice, zůstanu u umění a trochu to uvedu několikavětým exkurzem do minulosti.
Formalistní experimenty konce padesátých a šedesátých let k nám prosakovaly ze západních kulturních okruhů přes sice uvolněnou ale přece jen železnou oponu. Tato především zprostředkovaná zvěst se zdejšímu prostředí představovala svou vnější tváří, svým obrazem způsobů, jak s uměleckými prostředky nakládat. A tak se stávalo, že napřed byla prováděná odkoukaná revolta ve formě, která mnohdy znamenala sama o sobě konečný cíl, protože probojování těchto nových postupů bylo už dost těžce vydobytým vítězstvím nad tehdejšími hloupými postuláty oficiální estetiky. Úžaslí kunshistorici v pochopitelném svatém nadšení pak pomocí malebných kotrmelců do toho všeho vsunuli jaksi post partum „český“ obsah. Výtvarné umění je toho plné. Ani v nejmenším tehdejší snažení nesnižuju. A už vůbec je nepozoruju optikou nějakého pokleslého realismu, nedej bože socialistického... Naopak, byl to nepochybně zdravý kotel - a zároveň však také rafinované síto. A velká část českého uměleckého provozu oky tohoto síta neproklouzla a s původními východisky přežila do dneška v jakémsi skupinovém fundamentálním spiklenectví zašifrovaného experimentu s průvodním pocitem věčného nepochopení a z něj pramenící marginality. Dneska jsem zrovna četl o chlapíkovi, který vystavil pet-láhev a v ní rozpuštěnou vodu z nějakýho arktickýho ledovce. Cena 48 tisíc liber! A někdo to ukradl, poněvadž myslel, že to je minerálka a vzal si artefakt domů. A autor pláče, že mu ukradli obrovský dílo. Tvrdím, že obrovskou ukázku současného akademismu. To je sice příhoda z Anglie - tuším - ale tím je dnes zaplavený celý český umění a to nejen výtvarný. Ti vědoucí mají z principu málo schopností obstát mezi vykuky prostě proto, že jim jejich pravá kreativita a s ní související existenciální problémy nedovolí pronikat do těchto smutně průměrných prostředí. A pak je tu vrstva dramaturgů, redaktorů, galeristů, ředitelů kulturních středisek, tedy těch, co mají zprostředkovávat uměleckou zvěst společenství... Obávám se, že na ně pasuje Ginsbergovo: je s nimi ta potíž, že kdyby je umění přepadlo na ulici a znásilnilo, tak ho nepoznají! A tak se ke společenství dostane kvalita (či nekvalita), korespondující s jejich chápáním kvalit. Do širého světa vyvážíme epigonský akademismus trendistů a tendestistů, kteří z konjukturálních důvodů dávno abdikovali na reflexi života, kteří nechtějí, nebo prostě neumějí - jak píšu v jedné básni - ...rvát životu játra zaživa. Obávám se, že mnozí z těch dnes frekventovaných autorů různých žánrů bude za pár desítek let zapomenuto tak, jak jsou zaváti lvi salonů třicátých let... Opravdová, autentická kreativita téměř vymizela, vítězí formalistní epigonství. A kritika se smrskla na zmatené osvětářství s absencí exaktně definovaných kvalit. Tohle vše dohromady je špatně hraná písnička...
Jseš tady dnes taky tak trochu kvůli Františku Gellnerovi. Co bys k němu řekl?
Svého času jsme si s Jiřím Němcem a Pavlem Landovským řekli, že Gellnera představíme vídeňským krajanům. Tehdy jsem řadu textů zhudebnil, aby večer byl malebnější. V devadesátých letech jsme Gellnerovi věnovali celou jednu televizní Múzérii a v Platónské jeskyňce jsme ho uctili s Ivanem Jirousem. František Gellner je jeden z těch básníků, kteří rvali životu játra zaživa. Dovedu si představit, že dnes zapomenutí chtivci nad ním vyhrávali a smáli se mu do poháru (Lhali, mi, lhali...) Ale jeho básně vychází v nových edicích a ti co lhali, jsou v historických depozitářích (pokud vůbec tam...).