Loutky boží
***
Ale jen co se týden sešel s týdnem – broučci už dávno spali – měl Vilém ve schránce dopis s poštovním razítkem POST OF USA.
Sedím v Greenwich Village u rozdrbanýho stolku v ošuntělé kavárně, kde kdysi hrával Bob Dylan a vedle okna je fotka Dylana Thomase, sedícího naproti u stolku, a píšu o smutné věci. První dolary, které jsem si tuvydělal, jsem dostal od chlápka, za kterýho jsem dělal řidičák na náklaďáky. Včera v noci jsem jel jízdu s instruktorem dálnicí od Chicaga, měli jsme puštěný rádio a před půlnocí přerušili vysílání a ohlásili, že právě jakýsi chlápek zastřelil Johna Lennona. Já sjel na první odpočívadlo, vy-stoupil a chtěl si ubalit trošku hašiše, ale instruktor byl sice hodnej, ale jupík a mohlo by to pokazit celej kšeft... Tak až teď sedím, dívám se do zdi,co do zdi, za zeď, piju levný kafé a pokuřuju. Další boží strunu, vlající vesmírem, někdo přestřihl, ufikl, konec... Jak se sejde nepřesné myšlení se zlobou, přinese to jenom marnou ztrátu. Dobře, prohráli jsme válku, proč ale tyto tresty? Ten střílející idiot si prej vpodvečer nechal od Lennona podepsat desku.
Před několika dny, zatímco dopis letěl Boeingem přes oceán, vyšel Vilém do předvánoční Prahy nakoupit dárky. Jemně a hebce sněžilo, když přecházel křižovatku na Národní třídě na zelenou. Od semaforu k němu vykročil tlustý dopravní policista:
„Šel jste na červenou, ukažte mi průkaz!“
Vilém mu podal dokument a odkudsi se vynořil další policista.
„Musíte k nám na inspektorát, napíšeme vám pokutu...“
„Ale já šel na zelenou!“
„My víme..., jdeme!“
Oddělení dopravní policie bylo ve stejné ulici jako kachlíková budova StB. Když přicházela trojice k inspektorátu, ze skleněných dveří vyšel Otakárek a překvapeně se podíval na Viléma s patrolou.
„Co to je, proboha, co vám chtějí, Viléme???“
„Šel jsem na zelenou a oni tvrdí, že to bylo na červenou...“
„Ale to snad ne...,“ usmál se familiárně Otakárek. Jako by chtěl říct: Přece vás nebudou obtěžovat takovou prkotinou, když my přece společně řešíme dalekonosnější problémy...
A Otakárek vešel do dopravního oddělení s trojicí. Viléma posadili v čekárně a s jeho průkazem odešli do zadních, okrových, zapomenutíhodných místností.
Za deset minut přišel k Vilémovi tlustý policista a vrátil mu průkaz:
„Máte z pekla štěstí, pozor, příště nemusíme potkat kolegu.“
Kolem tlouštíka prošel Otakárek a spiklenecky na Viléma mrkl.
„Tak běžte!“ ukázal tlouštík na okrové dveře.
Na ulici stál Otakárek se spikleneckým pohledem osvoboditele, Vilém vykročil k Národní třídě a Otakar s ním.
„Vy znáte Viléme Bakunina, co!?“
Vilém s upřímnou hrůzou promýšlel možnost, že ho potká na ulici někdo z přátel v hovoru s Otakarem.
„Víte, že v holešovickém přístavu vyletěla do povětří telefonní budka. Bomba, Viléme, to je otevřený terorismus. Trest smrti!“
Blížili se k ústí policejní ulice.
„My zkoumáme mechanismus systému, který byl v budce použit. Myslíte, že je pro nás problém nastrčit do té vaší kukaně některé komponenty z užitého systému? A každý prokurátor na to skočí. Stůjte, sakra stůjte...!“
Vilém rychle odskočil, odběhl k Národní třídě a zmizel mezi vločkami a lidmi, kupujícími dárky. Zabočil do malinkého výčepu vína, rychle vypil dvě deci modrého portugalu, díval se za bílou zeď a celému příběhu se zelenou a červenou věřil asi jako černým brýlím Yoko Ono...
11. /Brakový maškarní bál/
Vilém si ten večer mohl znovu říct, že Ostružinku miluje podobně, jako když na ni jako malý školák zíral do okna, jí padaly černé vlasy o patro níž a Floriánek kropil konvicí ulici. Byl jarní večer a oba pomalu šlapali k malé vinárničce Beskyd.
„Pamatuješ na tu dávnou vanu s první velkou toyen?“ zeptal se Vilém.
„To víš, že ano.“ A než vešli do Beskydu, Ostružinka se zastavila: „I kdybych ti byla nevěrná, tak bych ti nevěrná nebyla...“
Když se usadili u malého stolku, vstal z kouta vysoký muž, postavil se nad ně a hlubokým basem zazpíval: „Á fis gééé hááá!“ Pak přešel k vedlejšímu stolu a opět: „Á fis gééé hááá!“ V jiném koutě jemným hláskem zazpívala dívka s milionem copánků: „Á fis gééé hááá!“ Vysoký muž se otočil, zazpíval znovu: „Á fis gééé hááá!“ a dívce s copánky se poklonil.
„Kdo to je?“ optala se Ostružinka.
„Bas pěveckého sboru Setleři, velký mistr!“
Do vinárny vešly Olga, Olinka a Jarmilka.
Vinárník pan Miroslávek zatáhl temným papírem od filmových osvětlovačů dveře a jeho žena začala roznášet hostům půlnoční česnečku.
Basista Setlerů zazpíval nad trojicí milovnic brakové literatury Á fis gééé hááá a z rohu mu odpověděla copánková rockerka.
Olga mávla na Viléma a překřížila ukazováčkem rty. Panu Miroslávkovi řekla o účtenku a dlouze na ni něco kreslila, špičkou jazýčku se jemně dotýkala horního rtu. Pak papírek podala Jarmilce a ukázala na Viléma.
Jarmilka přešla sálek a dopis předala. „Po přečtení sníst!“
Vilém četl: Ples přátel brakové literatury v pátek 19. března večer! Plánek: ./. Obrátil lístek a tam byla zakreslená trasa od zastávky tramvaje k hostivařské hospodě U Potápěče.
„Sníst!“ vykřikla Olga, Olinka kývla hlavou a Jarmilka pozorovala, jestli Vilém direktivu splní.
„Já nemám paměť...,“ dal přečíst lístek Ostružince, pak vytáhl fixku a začernil datum a jméno hospody.
Dívky se chvíli radily.
„Dohodly jsme se, že i začerňovací verze je dostatečně braková,“ kývla Olinka.
Basový zpěvák Setlerů to schválil hlubokým a silným basem: „Á fis gééé hááá!“
„Za co půjdeš na ten bál?“ zeptala se Ostružinka.
„Za hanáckýho intelektuála...,“ řekl po chvilce vážných úvah Vilém.
„Tak já půjdu za jeho manželku...“
***
Hospoda U Potápěče byla šedivá krychle postavená na konci padesátých let pro dělníky stejně šedé ubytovny. Na všech čtyřech střešních rozích si postavili hnízda místní ptáci, uprostřed trčela do šedého prostoru televizní anténa, kolem které obíhala černá kočka, jako by chtěla chytit vlastní ocas. Touha chycená za ocas...
Když hanácký intelektuál s manželkou vešli do lokálu, ples už žil. Olga, Olinka a Jarmilka špacírovaly sálem v klasických kostýmech rumunských upírských čarodějnic, novosibiřských šlechtických dcereka uherských kněžen. Kunshistorička V. obcházela stoly v kostýmu milenky nebohého manžela Boženy Němcové. Uherská kněžna uvedla svého muže, básníka S., který v kostýmu maďarského honvéda vedl za ruku malého černouška. Upírka Olga chvíli nad kostýmem přemýšlela, básník S. se potutelně křenil a pak zvolal: „No přece malý Puškin!“ a ukázal na Obo Uba z Keni. Upírka spokojeně kývla a usedla.
Valtr vešel rychlým krokem, oblečen do montérek a s hnědožlutou koženou brašnou přes rameno. Novosibiřská šlechtická dcerka si oblízla karmínové rty a zašeptala k upírce: „Ten karlínský montér by stál za hřích!!!“
„Jste v pořadí...,“ komentoval to montér.
Filosof M. H. vešel do sálu v kostýmu Čísla 9. Celý večer pak u baru (u různobarevných kořaliček) vysvětloval brakovým maškarám numerologické zdůvodnění svého kostýmu.
Marie ze Žižkova postávala dlouho u baru s Číslem 9, ale nakonec se ukázala na sále jako Anna Proletářka, která potkala bohatého makléře a stala se z ní panička. Černokráska z jídelny naopak představovala manželku milionáře, který fatálně zkrachoval a ona nyní musí živobytí obstarávat u červené lucerničky. Obě masky byly velice sofistikované, ale jednoznačně pochopené a přijaté.
Docent Jahúdka vešel oholen, na klopě saka obrovskou bílou placku s rudým nápisem SOLIDARNOŚĆ.
Vilémův malířský učitel Rudolf N. vkráčel obalený igelitovou fólií, po sále rozhodil několik papundeklových hodin bez rafijí a prohlásil: „Tento svět bloudí ve svém vlastním i nevlastním světě stínů!“
Jediný, kdo nepřišel v masce, byl harmonikář Jim Čert. Postavil se doprostřed sálku a zpíval:
Ručičky nebojte se,
vy makat nebudete...
Kolem Jima poskakoval Mag. IMJ v masce zuřivého fotoreportéra se starou flexaretkou na těžkém stativu.
Do písně vlétl od pípy s obrovským růžovobílým oblakem z barvené vaty ředitel umělecké školy, prsty jemně přidržoval filigránské, téměř vlasové řemínky, které ho k mračnu poutaly. Jeho kolega sochař N. přisunul od vchodu maketu klasického hospodského záchodku, černě térového, s vrásčitými strukturami, dotlačil skulpturu doprostřed sálu a zval plesové hosty, ať záchod ozkouší. Jeho žena Naděžda v masce Simone de Beauvoir teatrálně zvolala: „Vidíte mého muže, ani vyčurat se nemůže!“
Plesové masky se daly do tance. Zaplněný taneční parket se skulpturou sochaře N., harmonikářem Jimem Čertem a zuřivým reportérem Mag. IMJ dělal rotujícím tanečníkům problémy, naráželi tu do stativu fotoreportéra, tu do térem potřené stěny hospodského záchodku.
Do mumraje vešel František. Kolem pasu přimontovanou konstrukci z drátů, na ní nakašírované papíry a v nich hromady umělých, z filmového fundusu zapůjčených pomerančů a paprik, mandarinek a banánů, hroznů vína a granátových jablek. Na strnulé hlavě pravý velký ananas.
Karlínský montér se naklonil k hanáckému intelektuálovi.
„Za co je František?“
„Tipuju, že za Bakcha Dionýsa!“
Ostružinka vstala a vyzvala Bakcha k tanci. Pro konstrukci plnou plodů se k němu nemohla přitisknout, takže obíhala kolem Františka, který se téměř nehýbal, aby vybalancoval ananas na hlavě.
Do plesového sálu vešla postava zahalená po kolena bílým ubrusem. Vyskočila na stůl, znehybněla a plesající hosté ztichli, tanečníci se zastavili, jen harmonika tiše preludovala. Postava vlastní rukou pomalu stahovala ubrus, až se objevilo jedno rameno, pak ostrá brada, tenké rty, velký nos a nakonec modré oči pod vysokým a opáleným čelem. Uprostřed plesového sálu stál právě sám sebou odhalený pomník básníka Fandy P. Socha vyšpulila rty, zadívala se kamsi nad strop a zazpívala: „Kdepak ty ptáááčku hnízdo máááš...?“
Ozval se potlesk – odhalený pomník po chvíli seskočil, tanečníci se roztočili a vrátil se plesový ruch a šum...
Docent Jahúdka tancoval s kunsthistoričkou V., točili se jak Čert a Káča kolem Jima Čerta a v jednu chvíli, při grand jeté, odlétla vysokým obloukem z Jahúdkovy klopy placka SOLIDARNOŚĆ a nepovšimnuta se odkutálela za stoly do temného kouta.
Dlouho, dlouho společnost přátel brakové literatury plesala, takže když hanácký intelektuál se svou manželkou kolem čtvrté ráno odcházeli, několik posledních divoženek se ještě pohupovalo kolem Jima Čerta. Mag. IMJ seděl v koutku nad slivovicí a stěžoval si, že mu došel filma malíř Rudolf N. recitoval jednomu z koutů:
Já mám svoji hlavu,
moje žena má svoji hlavu,
dcera má svoji hlavu.
Z toho mne občas bolí
hlávka zelí!
Kdesi za obzorem se už klubalo svítání, Vilém s Ostružinkou klopýtali temnou ulicí s nejasnou představou, že na stanici je nesmírně daleko.Vtom se před nimi rozzářilo silné bílé světlo, rozehřměl se motor a zetmy vyjelo obrovské monstrum připomínající bagr s gigantickým ramenem, zakončeným zubatou lžící. Obsluha nechala rameno tiše klesnout k zemi tak, že lžíce ležela čekající před miniaturními Vilémem s Ostružinkou.
Odkudsi z velké výšky se ozval hluboký hlas:
„Nasedněte, odvezu vás do civilizace!“
Vilém s Ostružinkou, jak malinké loutky, vlezli do gargantuovské dlaně, ta se hned rychle zvedla a monstrum se dalo do pohybu. Jelo přes louky, projelo lesíkem a vynořilo se u silnice. Chapadlo s dlaní, ve které seděly plesové loutky, trčelo vysoko nad silnicí, a vtom pod ním projela kolona policejních žlutých aut a jedné černé Tatry 603. Auta zmizela za zatáčkou, rameno se pomalu sneslo k zemi a Vilém s Ostružinkou vystoupili přímo pod stříšku zastávky nočního autobusu.
„Díky bohu!“ zavolala Ostružinka k výšinám.
„Není zač!“ odpověděl hluboký hlas a monstrum se odsunulo přes silnici za temnou budovu, do tmy.
Když Vilém s Ostružinkou docházeli domů, na východě už jemně modralo, po ztichlé ulici klapali první osamělí chodci s přimhouřenýma očima.
Ostružinka nalila slzu červeného vína na dlouhý spánek, zachumlali se do peřin a spali a spali, dobře se jim to spalo...
***
Ale za dvě hodiny ze ozvalo bušení a kopání do dveří. Ostružinka vzdychla a Vilém schoval hlavu pod polštář. Bušení však pokračovalo, něčí ruka vylomila skleněnou výplň dveří a šmátrala po klíči. Zároveň se ozvalo Otakárkovým hlasem:
„Otevřete Viléme, dobře víme, že jste doma. Bezpečnost!“
Vilém zašeptal: „Mám kocovinu jako Phil Marlowe...,“ a scházel dolů. Když otevřel, Otakárek mu vsunul do ruky předvolání k výslechu a třem uniformovaným policistům řekl, že počká v autě.
„Oblečte se!“ řekl jeden z nich, rozkročil se a palce zasunul za opasek, jak to viděl ve filmu o kalifornských bobících. Máma by měla radost.
V kachlíkové centrále Státní bezpečnosti usadil Otakárek Viléma ve své místnosti č. 209 a odešel. Za půl hodiny zazvonil na opuštěném stole telefon, Otakárek jako náhodou vešel, zvedl sluchátko a po chvilce poslouchání se zeptal: „Ty si ho vezmeš k sobě? Hm..., hm..., tak já ho přivedu!“
(str. 359-363)
